Projekt o znásilnění zbytečně zapleveluje veřejný prostor

Pražská venkovní galerie na opěrné zdi Letenských sadů v Praze funguje spíše jako sociální projekt. Její program se obrací k cestujícím a chodcům řadou velkoformátových obrazových panelů, které si prohlédne asi každý, kdo zeď míjí.

V současné době prezentuje Artwall gallery projekt izraelské autorky Almy Lily Reyner, tematizující sexuální násilí na dětech formou sdílení vlastní traumatické zkušenosti. Jedná se o sérii tisků uvedenou názvem „Co mi otec strkal do vagíny“ zobrazující různé předměty bílé barvy (hračka, lžička, kondom…).

Co nám projekt přináší? Autorka prezentuje vlastní (nebo přivlastněný) problém v cizí vzdálené zemi, na veřejném místě ulice. Předkládá příběh o patologickém sexuálním chování, jako by akt její zpovědi měl větší hodnotu než cokoli, co jím může ohrozit (například důvěru dětí v rodiče). Jeho umístění v prostoru ulice je ignorací okolního světa, psychického stavu diváků, které tak může traumatizovat i inspirovat (izolace problémů od společnosti a tím eliminace negativních příkladů chování, je jednou z prověřených strategií její prevence). Výrazem opomenutí rozdílu mezi intimním a veřejným, dospělým a dětským divákem, který ještě není schopen informaci adekvátně zpracovat a ta může poškodit jeho psychiku…. Projekt reprezentuje skryté tendence západní totalizující se společnosti zbavit jedince veškerých osobních citových a morálních vazeb ke svému okolí a vytvořit z něj loutku v indiferentním homogenizovaném světě.

Instalace na Nábřeží Kapitána Jaroše je však jen jednou částí projektu. Autorka paralelně s výstavou pořádá diskuze, na kterých mimo jiné objasňuje termín „kultura znásilnění“. „Kultura znásilnění se netýká jen sexu. Je přítomná všude kolem nás: v reklamách stejně jako v obyčejné konverzaci, při pracovním pohovoru nebo na úřadě. V rámci diskuze se pokusíme přiblížit obrysy této problematiky a zároveň nastínit možné způsoby, jak kultuře znásilnění čelit. Pokud se chceme kultuře znásilnění postavit, je třeba začít mluvit,“ stojí na webových stránkách věnovaných projektu. Osobně nevidím a nepociťuji žádné znásilňování žen „všude kolem sebe“. Jako znásilnění mi ovšem připadá zaplevelování veřejného prostoru ulice patologickým příběhem, který divák nemůže ovlivnit a je jím pouze traumatizován. Projekt jako celek vede diváky k tomu, aby se cítili ukřivděni, podvedeni. Sděluje nám, že naše kultura je špatná a působí zlo reprezentované znásilněným dítětem vlastním otcem (Už ale neříká, že toto chování je výjimečné a představuje v naší společnosti kriminální čin). Naše kultura je nazvaná „kulturou znásilnění“. Autorka tím propagandisticky podsouvá myšlenku, že bychom měli takovou kulturu nahradit kulturou jinou. Problém sexuálního zneužívání dětí staví do pozice obecného problému a tím toto kriminální chování vlastně legitimizuje.

Výstava na ulici oslovuje všechny včetně dětského diváka, což ji odlišuje například od legálního sexuálního materiálu na internetu. Není třeba tabuizovat přirozenou sexualitu, dětem by mělo být pravdivě, citlivě a adekvátně jejich věku odpovězeno na choulostivé otázky, avšak sdělovat dítěti, že otec strká dceři do vagíny hračku, lžičku, zapalovač atp. mi připadá stejně patologické jako sám čin znásilnění. Podle waldorfské pedagogiky například nemá být dítě do určitého období vývoje ničím traumatizováno, aby se nezranila jeho duše… V případě prezentace sexuálního materiálu na veřejném místě státem podporovanou galerií tak v podstatě bereme výchovu z rukou rodičů a ukládáme ji ještě více do rukou státu.

Je spíše nepravděpodobné, že projekt pomůže některé oběti sexuálního násilí k tomu, aby se mu vzepřela, určitě ale veřejný prostor zahltí „negativní energií“. Podle východních filozofií se člověk má snažit obklopovat „dobrou společností“, tedy pozitivními jevy, které působí pozitivně i na jeho chování. Negativní vlivy ho traumatizují a tím oslabují. Má to i pragmatické důvody, měli bychom se snažit negativní vlivy co nejvíce eliminovat, abychom byli schopni plnohodnotně žít svůj život a mít sílu řešit problémy, které se nás dotýkají. Najít optimismus a radost za všech životních okolností by proto mělo být cílem našeho snažení. Pokud už nelze s tím, kdo nám ublížil zúčtovat přímo, je asi nelepší cesta přetavit negativní zkušenost v něco pozitivního… Přijmout povinnost starat se o své bezprostřední okolí je asi nejcitlivější a nejefektivnější způsob spolužití. Přístup, který předstírá rovnocenný zájem o všechno a všechny vede k falešnému soucitu a lhostejnosti. Prohlášení jakéhokoli problému problémem veřejným zase  k rozkladu základní struktury společnosti a jejích hodnot. Pozitivní aspekty jsou důležité zvlášť v době, kdy na nás díky komunikační rychlosti médií neustále působí negativní zprávy, které člověka rozptylují, zatěžují a ukrajují prostor pro zrání lidské osobnosti. Přílišným zatížením informacemi vzniká disproporce, kterou nelze řešit většími požadavky na zbytek společnosti, ale především na sebe sama. Umění by se podle mého názoru mělo snažit míru negativních vlivů vyrovnávat něčím, co obsahuje prvek naděje.

Současná doba akcentuje ego a postrádá něco společně prožívaného. Je lákavé sdělovat, méně ale naslouchat, stát se publikem. Získat pozici umělce je navíc dnes poměrně dost snadné (nikdo pořádně neví co je umění, existuje řada podpor pro umělce, není obtížné dostat se na uměleckou školu… atd). Na druhou stranu má umělec velkou zodpovědnost zvlášť v době, kdy život nemá jasnou strukturu, nejsou tabu, která by jej tvarovala. Kdyby opravdu všichni zveřejnili svá traumata, museli bychom se stát totálně lhostejnými. Akcentování vlastních problémů navíc znamená ochuzení i o to krásné, co soukromí přináší, jeho sdílení má například schopnost vytvářet silná osobní pouta. Současný projekt nepobuřuje, ale působí vtíravě. Prezentuje téma vyděračským způsobem dobře známým převážně z bulvárního tisku. Hovořila jsem o něm s mnoha lidmi (včetně psycholožky, kolegů – absolventů AVU, vychovatelek, učitelek,) a až na řídké výjimky se k němu všichni stavěli kriticky. Na druhou stranu, se proti němu téměř nikdo vážněji nebouří, většinou zůstává bez povšimnutí. Vtíravost uměleckých děl dnes často začíná připomínat obtěžující reklamy. Umění zhruba sto let bořilo společenská tabu, avšak v případě současných a nedávných děl, která se tváří závažně, už nejde o boření tabu, ale o konvenci a trend, kterým se tato strategie stala. Nepotřebujeme být vytrženi z letargie společenských konvencí, protože jasné konvence nemáme. Vedle toho hodnota soukromí, rodiny, ideálů a snů je něco, co mizí, ale právě proto nabývá na zvláštní důležitosti.

Sleduji výstavy venkovní Artwall gallery už několik let a připadá mi přinejmenším zarážející, že galerie určena veřejnosti v centru hlavního města se zaměřením na sociální a angažované umění nese anglický název a téměř neprezentuje (alespoň v posledních letech) lokální umělce. I tento přístup přispívá k tomu, že se z našeho bohatého světa stává globální marasmus. Galerii přitom nelze pokládat za produkt alternativní scény, je podporována městem, ministerstvem kultury a hlavně je umístěna v centru Prahy. V našem evropském prostředí se potýkáme s vážnými obecnými problémy, na které bychom měli šetřit své psychické síly a čas. Zdá se, jakoby byly tyto problémy záměrně bagatelizovány poukazem na uměle vytvářené společné problémy (které ale lze pro jejich soukromou povahu efektivněji řešit jiným způsobem).

Výstava „Co mi otec strkal do vagíny“ se tváří závažně, ale je jen děsivým dokladem agresivity prismatu současných přístupů a trendů, které se bohužel stávají stále ostřejším diktátem ve všech sférách života.

Vilma Brzezinová