Banksyho Dismaland zesiluje pocit lhostejnosti

Od poloviny srpna je ve Velké Británii zpřístupněna atrakce, která láká k návštěvě „nejhoršího místa na světě“. Street artový umělec Banksy se pokusil vytvořit opak Disneylandovské utopie negativní karikaturou současného světa. Jeho Dismaland se těší nevídané popularitě, stal se symbolem vzrušení a oblíbenou destinací rodin s dětmi. Nevypovídá tato skutečnost o naší lhostejnosti k morálce a vnitřní nesamostatnosti?

Autor projektu je znám především díky svým figurálním sprejovaným obrazům ve veřejném prostoru. Jedná se většinou o druh vtipu s různými politickými a sociálními konotacemi. Podobný princip uplatnil i v případě galerijní výstavy reprodukcí ikonických uměleckých děl, která se snažil různým způsobem „aktualizovat“, na příklad na rám reprodukce Milletových Sběraček klasů usadil odpočívající dívku (tento typicky postmoderní přístup používal v našem prostředí např. Jiří Kolář ve druhé polovině 20. století). Banksyho výstupy jsou spíše druhem zábavy, která dnes musí trochu děsit, nebo zdánlivě překračovat hranice konvence. Něčím v principu podobným je i park Dismaland otevřený do 27. září nedaleko anglického Bristolu. Reklamu mu, mimo jiné, dělají známá jména dalších umělců (Damien Hirst, Jenny Holzer, Pussy Riot…). Toto formální spojení umění a zábavy je paradoxně na celém projektu snad nejrealističtější (už před několika lety jsem měla na benátském bienále pocit, že jsem se ocitla na Matějské pouti). Umění se dnes často stává zábavou a zábava se chce přiblížit autenticitě uměleckého zážitku. Avšak umělecké dílo by mělo člověka vnitřně zjemňovat, kultivovat a touto formou nabídky mu dávat šanci dotknout se svých vlastních vztahů. Nic není zadarmo, ani poznání. Ale protože podstatou zábavy je právě nenáročnost, degeneruje dnešní zábava obsahující kritický pohled, na masochismus. Jako příklad by se daly uvést uměle vypjaté negativní emoce, kterých jsme svědky v různých reality show. Je to asi tím, že ochabnul a nyní selhává náš vnitřní stimul a proto hledáme nějaký náhradní.

 
Dismaland jsem osobně nenavštívila a při jeho hodnocení vycházím z  mediálního obrazu, čili mozaiky střípků různých textů, fotografií a videí. Tento obraz šířený ve virtuálním světě internetu se ale dnes stává možná skutečnější a hlavně vlivnější než samotná realita (její skutečné působení). Srdce parku tvoří pochopitelně zámek, v tomto případě spíše ruina. Uvnitř je k vidění socha mrtvé princezny v převrženém kočáru uprostřed davu náruživých novinářů. Můžete si také zakoupit nafukovací balónek s nápisem „jsem imbecil“ nebo navigovat hračku lodičky plné uprchlíků. Ke shlédnutí se nabízí i několik uměleckých videí včetně videa „Kolotoč“ od čtveřice českých umělců (Vladimír Turner, Ondřej Mladý, Jan Šimánek a Vojtěch Fröhlich). Nechybí ani živí herci v roli hlídačů, smutné figury v čelenkách a la Mickeymouse a fosforeskujících vestách, kteří se programově chovají negativisticky a přísná uniformovaná ostraha provádějící vstupní kontrolu.

Park v podstatě představuje jakousi zpověď lidstva, avšak kumulací všeho negativního problém neřeší, naopak jej prohlubuje. Přítomný černobílý názor na svět má blízko ke strategii médií, zvláště těch bulvárních. Zesiluje existenci manipulace, pocitů marnosti, které vedou k apatii a to mířením na nejnižší pudy. Vzniká tak jakási negativní energie ovládající člověka, která ho zbavuje pocitu angažovanosti, důležitosti vlastních vztahů a vazeb, morálky a vytváří ideální podhoubí pro nástup nějakého instantního spasitele. Svět ale neznamená jen místo hrůzy, je to i fascinující prostor, kde může člověk prožít lásku, objevit vnitřní bohatství prostřednictvím každodenních zážitků, vnímat radost, ticho. Podoba projektu Dismaland i dění kolem něj prozrazuje, že zoufale hledáme náhražku vnitřního světa, kterého jsme se dobrovolně vzdali. Místo návštěvy raději doporučuji četbu pohádek.

Na závěr si dovolím ocitovat Karla Čapka. Jeho slova nabízí druh rozřešení pro ty, kteří ho hledají: „Kdyby všichni lidé hledali důvod své hrdosti sami v sobě, objevili by naráz mnoho, co by pomohlo jim i světu a byl by to senzační objev, který by, jak se říká, „způsobil revoluci“.

Vilma Brzezinová