Nové básně Olgy Stehlíkové a umění říct „nevím“

Básnířku Olgu Stehlíkovou mohli čtenáři dlouho znát jako redaktorku a literární kritičku. Na druhou stranu barikády nakoukla takříkajíc až relativně nedávno. Předloni debutovala sbírkou Týdny, za niž si následně odnesla Magnesii Literu pro nejlepší básnický počin roku. My vám od této sympatické autorky přinášíme trojici nových, dosud nikde nepublikovaných textů, které jsou pro ni v lecčem typické.

Třebaže má Olga Stehlíková zatím na kontě jen jednu vydanou knihu, na literární scéně je možné se s jejím jménem setkávat poměrně dlouho. Po absolvování publicistiky na Vyšší odborné škole a následném úspěšném dokončení bohemistiky a obecné lingvistiky-fonetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy totiž přispívala svými články do Mladé fronty DNES, Lidových novin a do Deníku. Jádro její práce už tehdy představovaly literární recenze. S těmi se je dodnes možné setkat na některých knižně laděných serverech, jako je třeba iLiteratura, Wagon, či Literární. V posledních letech se nicméně Olga Stehlíková mnohem více pracovně rozkročila a zabrousila také do dalších oblastí. Působí jako redaktorka v různých českých nakladatelstvích a pro nakladatelství Host v roce 2014 spolu s Petrem Hruškou uspořádala pátý díl ročenky Nejlepších českých básní. Nezůstalo přitom jen u novinařiny a úprav cizích děl. Před pár lety na sebe Stehlíková upozornila také vlastními uměleckými texty, vyšlými v téměř všech českých a některých zahraničních literárních periodikách.

Širší veřejnost si podle všeho Stehlíkové jakožto básnířky všimla až po vydání sbírky Týdny. „Týdny mají snad všechno, co se dá od poezie očekávat, pěkně pohromadě. Pestrý jazyk, uvěřitelný tvar i emoce, osobní nasazení, odžité situace, jsou neprvoplánově civilní, je v nich přítomné nedoslovené tajemství i zachovaná čitelnost,“ rozplýval se kupříkladu publicista Tomáš Weiss při hodnocení kolekce. O důvodech, které autorku vedly k pozdějšímu vstupu na uměleckou půdu, než je obvyklé (připomeňme jen, že Stehlíková debutovala ve svých sedmatřiceti letech), se rozhovořila loni v Radiu Wave. Mimo jiné v éteru zmínila nedostatek odvahy vyjít na veřejnost dříve s vlastním básnickým dílem. „A taky jsem měla chvíli tvůrčí pauzu, měla jsem děti,“ dovysvětlila se smíchem. Právě téma rodiny a mateřství hraje v debutové sbírce Týdny ústřední roli. Básně naštěstí nesklouzávají k sentimentální selance nebo banální ódě, jak by se mohlo stát, ale drží si kritický nadhled, jemný humor, svébytnou poetiku a obsahovou hloubku. To platí i pro autorčiny pozdější práce, jak se můžete přesvědčit níže. Jedna z nich se například točí kolem umění říkat „nevím.“

Dovoluju si říkat nevím

dovoluju si říkat nevím
je to karamela odstavená vzadu na jazyku
taky se tak dívám, že nevím
je to pohled do louky, která se nemusela stát polem
říkám nevím i s tou iritující čárkou
a zní to jako pasáž z máje, je to hudba hlavy, má vlast

jenže dětem to strašně vadí
nevím, vadí jim to

taky už nevařím

Ještě ti tisknu rameno

Už ti nezapínám knoflíky, ale ještě ti vybírám čepici
Už ti nepřikládám sklenici k ústům, ale ještě tě češu
Už tě nepoutám do sedaček, lanovek a helem, ale ještě tě střežím
Už ti neukazuju věci, ale ještě ti vařím
Už tě nenosím na předloktí, ale ještě ke mně běžíš
Už ti to nemůžu říct, ale ještě mě posloucháš
Už tě nedržím ve výškách, ale ještě se bojím, když tě tam vidím
Už čteš, ale ještě ti čtu
Už tě neprohlížím, ale ještě rozhoduju
Smrkáš sama, splachuješ a směješ se sama
Už tě nemačkám na přechodu, ale ještě ti tisknu rameno
Ještě ti tisknu rameno

Příčinou

Ženem se za zenem

Studentkám všech českých sext
líbil se můj nejhloupější text

Nevěřím, že je možno tykat Bohu.

Za sousedovou střechou už raší slunce

Za sousedovou střechou vypučelo lepkavé slunce
jehněda, kterou nesmíš utrhnout
neboť na to je příliš chráněná

Za tímto trčí další vesmíry
a žádný si nezoufá, že
o něm nevíme

Pane Bože, víš, že v Tebe nevěřím

tolik zrní už bylo…
ta tvá voda, to je jen rozpuštěný led!

Pane, vždyť Vy jste
je nucen být příčinou i následkem
Nejsem ten, za koho mě máte
hraje si, bojuje a miluje se s vlastním ohonem

Bože, jak strašně jsi opuštěný