Ben Frost je famózní zvukový inženýr původem z Austrálie, toho času žijící na Islandu. Svou výjimečně precizní práci s hloubkou zvuku většinou uplatňuje v soundtracích, jako je ten k Sleeping Beauty, nyní však i na druhé řadové desce jménem Aurora.

Zmínkou o jeho výjimečné preciznosti při práci se zvukem nebyla řeč o čistotě tónu, o líbivosti zvolené barvy zvukových ploch ani „dokonalosti“ zvuku. To beru na profesionální úrovni jako samozřejmé. Jde o to, jak důmyslně a sofistikovaně akustickými prostředky buduje atmosféru a obsah, byť za cenu těžké stravitelnosti některých pasáží. Frost posluchače příliš často nepohladí. Spíše kouše. Zaryje drápy pod kůži, brnká na nervy a ježí chloupky v zátylku. Je architektem, který přesně ví, kam „sáhnout,“ aby vzbudil kýženou emoci.

Zde vnímám určitý předěl mezi hudbou jako zábavou a hudbou jako uměním. Umělec totiž hledí na komfort mytického „posluchače obecného“ jen částečně a nebojí se ho zavést i na místa, která se mu nebudou líbit. Ambientní hudba, jejíž postupy Frost často využívá, toto umí. Jde o meditaci, terapii a o bez nadsázky psychedelický zážitek. Na koncertech podobných projektů lidé stojí jako zombie, mají zavřené oči a kývou se do rytmu ztraceni ve svém světě – nebo odcházejí, protože se jim motá hlava a intenzita zážitku je jim nepříjemná. Člověk při poslechu přestává mít pocit, že je pánem situace. Někdo se takovému pojetí hudby vzpírá, a proto odchází – musí. Jiný se poddá a zážitek jeho mysl odnese jako droga.

Aurora je dneska v mnoha ohledech přímočará. Ilustrovat to lze hned na úvodní skladbě, ve které zřetelně vnímáme sample startujících motorů proudového letounu, který díky využití nedokonalosti lidského ucha budí dojem nekonečně sílící intenzity. V čem Ben Forst vyniká, je schopnost identifikovat a následně ve skladbách užít fragmenty zvuku, motivu, který má západní člověk spojený (byť většinou nevědomky) s určitou bazální až pudovou emocí. Strach, vzrušení, radost, pocit síly nebo bezmoci, pudové nutkání utéct, skrýt se. Mezi exemplární příklady takových motivů v rámci Frostovy starší tvorby patří hrdelní vrčení vlka. Čtyřiatřicetiletý melbournský rodák podobné terénní nahrávky uchopí, intuitivně rozloží na prvočinitele a pomocí hudebních postupů akcentuje v těch místech, která jejích vyznění dodají na intenzitě. Ve světě strojů a zvukového inženýrství mistrovsky odhaluje emoční reakce člověka a atakuje je na základní úrovni vnímání pomocí těch nejbanálnějších ale mistrovsky zvládnutých prostředků. Touto přímočarou Pavlovovskou „manipulací“ to ale nekončí. Úžasná je i Frostova schopnost skládat syntetické zvuky a různé samply z reálného světa do souvislostí, které jsou právě na oné banální úrovni příbuzné, v reálném světě ale neslučitelné. Vytváří tak překvapivé obsahové kontexty, které zážitek z jeho hudby ještě více prohlubují.

Nová deska se předchozí tvorbě v mnoha ohledech vzdaluje. V záplavě současné elektronické hudby lze jeho podpis i přes to na novém albu jasně rozpoznat. Zůstává noise, ambient, prvky industriální, metalové, výrazné rytmické paterny i ona mikroskopická práce s hloubkou zvuku a bazálními emočními kontexty. Opouští ale deformovaný zvuk perkusí, dechů, klavíru a bicích. Svět, který se tentokrát dostal do jeho rekonstruujících rukou, je mimo jiné hudba syntetická, klubová a taneční. Pomocí tanečních rytmů tak proplouváme rituální intenzitou a psychedelickou neuchopitelností, opileckou zmateností, drogovou extatičností, ale i světem nostalgie, samoty, agresivní bezohlednosti a zvířecí přitažlivosti. Jak vyplývá i z výše zmíněného, album se může pyšnit ojedinělou celistvostí. Atmosféra se volně rozvíjí napříč jednotlivými tracky, které na sebe velice plynule navazují.

Hudba nutně potřebuje nepřizpůsobivé umělce. Tím nechci strašit, že jich snad je málo – není. Z mé strany jde jen o prosté konstatování, že společnost i kultura potřebují lidi, po kterých záhadným způsobem stéká konformismus. Jde o matoucí zkušenost. Zavřete průměrného hudebníka s klasickým vzděláním do pokoje, kde je vedle klavíru také plno harampádí, s úkolem, aby složil a zahrál nevšední skladbu a on ji nevšední dost možná složí – na ten klavír. Jsou ale hudebníci, kteří z klavíru vyjmou některé struny a zbylé záměrně rozladí, z tubusu od papírových ubrousků udělají přídavný rezonátor, mobilní telefon připevněný na vyřezané struny využijí spolu se skleněnou kredencí jako generátor rytmických vybrací a do toho všeho budou hulákat a třískat vycpaným mývalem v pečlivě orchestrované kompozici, která nade vší pochybnost dobře zní i poměrně netrénovanému uchu a nese více či méně zřetelný obsah. Mezi takové umělce patří Ben Frost a Aurora to opět potvrzuje.

Hodnocení:

Aurora je výjimečnou konceptuální deskou, na které Ben Frost organicky propojuje meditační rovinu ambientní hudby s agresivní a nesmlouvavou razanci výrazných rytmů, hluku, ruchů a syntetické hudby. Samply a práce s hloubkou zvuku jeho tvorbě i na této desce dodává obsahově nesmírně bohatou a s kontexty pracující příležitost pro potěchu posluchačova ucha i mysli.

Rok vydání:
2014

Vydavatelství: 
Bedroom Community

Seznam skladeb:
Flex
Nolan
The Teeth Behind Kisses
Secant
Diphenyl Oxalate
Venter
No Sorrowing
Sola Fide
A Single Point of Blinding Light

90%

Jaromír Mára