Benátskému bienále architektury vládne beton

Slavné loděnice Arsenale, zahrady Giardini a mnohá další benátská prostranství a zákoutí hostí v těchto dnech nejdůležitějších urbanistickou přehlídku této sezóny – v pořadí již čtrnáctý ročník architektonického bienále. Akce se letos účastní 65 států, včetně České republiky.

Přestože jméno vítěze bývá na podobných festivalech zveřejňováno za přítomnosti televizních kamer až na úplný závěr, letos se porota v čele s Paolem Barattou rozhodla pro zcela opačné řešení. Okřídleného Zlatého lva totiž udělila už při samotném zahájení bienále. Jeho letošními držiteli jsou Korejci, kteří si ho vysloužili za svůj projekt nazvaný Pohled z perspektivy: Korejský poloostrov. Studie sestávající se ze série fotografií a videí názorně ukazuje jaké dopady na architekturu a běžný život mělo rozdělení země na jižní a severní část. Podle slov poroty se korejskému týmu v čele s kurátorkou Minsuk Choovou podařilo „představit nový a ucelený soubor znalostí o architektuře a urbanismu v kontextu vyhrocené politické situace.“ Druhé místo a tedy sošku Stříbrného lva si odnesli Chilané za výstavu Kontroverze monolitu, která se zabývá betonovými panely a z nich vytvářenými prefabrikovanými stavbami. První takový kus betonu dostalo Chile darem od Sovětského svazu. Tehdejší prezident Salvador Allende ho však přeměnil v posvátný oltář zasvěcený Panně Marii.

Letošní ročník, jenž potrvá až do 23. listopadu, nese název Fundamentals, do češtiny přeloženo tedy Základy. Jeho hlavním tématem je Absorbování Modernity 1914 – 2014, které vybral jeho nynější kurátor, renomovaný nizozemský architekt Rem Koolhaas známý svými stavbami jako je letiště v katarském Dauhá, operní dům v Portu, centrální knihovna v Seattlu, nebo před dvěma lety dokončené ústředí čínské státní televize v Pekingu. „Po několika bienále, které byly pojaté jako oslava modernity, se Základy obracejí do minulosti, s cílem osvětlit, jak architektura dospěla do současné podoby a jaká je její budoucnost,“ vysvětlil držitel prestižní Pritzkerovy ceny za rok 2000 Rem Koolhaas. Nynější ročník se tak soustředí zejména na proměny, jimiž si architektura prošla od počátku 1. světové války až do dnešního dne.

Nejde přitom o její nekritickou oslavu, ale o realistické zhodnocení toho, co se na poli urbanismus za uplynulých sto let podařilo a co ne, co se osvědčilo a co se naopak ukázalo jako slepá ulička. Zatímco v minulých letech se jednotlivé národní pavilony předháněly ve snaze představit ty nejlepší architektonické návrhy a realizace svých autorů, letos tepou do vlastních řad. V rámci výstavy si tak můžete prohlédnout nevzhledné domy, které před půlstoletím vyrostly v Londýně na březích řeky Temže, nebo pařížské sídliště Drancy připomínající v lecčem pražské Jižní Město. Na problematiku standardizovaného bydlení se z celkem pochopitelných důvodů zaměřili také kurátoři česko-slovenského pavilonu. Ti v budově, kterou v zahradách Giardini postavil v roce 1926 Otakar Novotný, prezentují šest takovýchto projektů, počínaje stavbou města Most, přes Baťův Zlín, Ostravu-Porubu, Petržalku, Velkou Ohradu až po satelitní městečko Jesenice u Prahy.

Jednu z nejpůsobivějších expozic, i když to tak možná na první pohled nevypadá, najdou návštěvníci bienále uvnitř izraelského pavilonu. Představuje totiž plán Šaron, urbanistický záměr z roku 1951, v rámci něhož mělo být „na zelené louce“, jak se u nás říká, ve skutečnosti však uprostřed nehostinné pouště či polopouště vybudováno přes 400 nových izraelských měst. Plán však selhal a k osídlení nakonec došlo postupně a živelně. Když člověk do pavilonu vejde, na zemi před sebou spatří rozsypaný písek a nad ním podivné mechanické zařízení. Jde o rameno tiskárny, která do nepřeberného množství drobných zrníček vetkává linie uvažovaných budov. Jakmile nákres dokončí, vše zase smaže a začne nanovo. Vzhledem k tomu, že mám slabost pro megalomanské projekty, nadmíru jsem si v loděnicích Arsenale vychutnal dokument věnovaný Berlusconimu rezidenčnímu městu Milano 2. To vyrostlo v 70. letech na okraji stejnojmenné metropole jako čtvrť pro bohaté a vyvolené. Bývalý italský premiér se jím postavil po bok dávných římských císařů v čele s Caligulou, který svého času nechal na jezeře Nemi postavit obří lodě s chrámy a tekoucí vodou či Neronovi, který si v Římě nechal zbudovat slavnou otočnou jídelnu. Inu, některé věci se prostě příliš nemění…

Jan Perniš