Fantastická zoologie přináší i tři Kafkovy stvůry

Nakladatelství Argo přineslo před dvěma lety na pulty českých knihkupectví knihu s lákavým titulem Fantastická zoologie, jejímž autorem je argentinský spisovatel Jorge Luis Borges. Jak už sám název díla napovídá, jedná se o menší encyklopedii neobyčejných bytostí, z nichž mnohé budete znát z různých pohádkových příběhů, klasických bájí, ale třeba i ze svatých náboženských knih.

V Borgesově knize najdete porůznu křížené mytologické živočichy, vysoce individuální bytosti vymyšlené slavnými spisovateli i zvířata, jež byla emblémem Kristovým. Nejenže se přitom dozvíte cosi o jejich povětšinou smyšleném životě, ale spolu s autorem této knihy se ponoříte i do tajů svébytné etymologie, která se promítá až do dnešních jazyků, a také do dějin, v jejichž časové linii se ona určitá bytost vyvíjela a přisvojovala si popisnou specifičnost nových národů. Nebudete se tedy jen probírat stránkami zhola vymyšlené knihy, ale budete neustále překvapováni propojeností historie i moderní doby, ve které si ona zdánlivě zcela smyšlená bytost zvykala na své místo. Je tedy více než dobře, že téměř každý jednotlivý popis dané fantaskní postavy doprovází etymologický rozbor jejího jména a také její rozvoj v rámci dějinného úseku. Vysoce ceněn je zde rovněž regionální status toho daného mytologického objektu.

Je zajímavé sledovat, jak si určitá území uchovala povědomí o svých zažitých fantaskních bytostech. A tak se v průběhu vyprávění dozvídáme např. o čínských tygrech, irských vílách, germánských elfech, egyptském fénixovi, židovském golemovi či řeckých kentaurech. Některé z fantaskních bytostí jsou zlé a hrůzostrašně vypadající, jiné jsou svůdné a krásné ve své nevinnosti, některé jsou krásné, ale lidem rády škodí. Další jsou pak zcela neutrální, ale se skvěle vylíčenou podstatou. Tato kniha je zkrátka snůškou více než základních znalostí o fantaskní zoologii, která našich ve většině případech mlhavých představách o těchto bytostech dává jasnější a živější obraz. Tato kniha vás prostě zavede do světa, ve kterém neexistují žádné hranice racionality, ve kterém se mocně projevila lidská fantazie a touha mít cosi krásného nebo krásně šíleného, co bude alespoň zčásti náležet do dějin.

Pokud se zde máme věnovat konkrétním příkladům fantastické zoologie, jmenuje alespoň pár těchto pozoruhodných bytostí. Co by to bylo za knihu u fantaskních zvířatech bez tohoto z nejznámějších – bez baziliška. Jeho jméno doslova znamená „malý král“. Sám bývá zobrazován s korunkou na hlavě a v hadím těle. O tuto jeho identitu se postaral zejména Plinius Starší. Jinak se ale má zato, že bazilišek je spíše „čtyřnohý kohout s korunkou, žlutým opeřením, s velkými ostnatými křídly a hadím ocasem, který má na konci háček nebo druhou kohoutí hlavu.“ Bazilišek je známý především smrtící schopností svého pohledu. Tudíž ho mohlo zabít leda spatření sebe sama v zrcadle. Věřilo se však, že podléhá rovněž kohoutímu kokrhání či pachu tchoře. A tak si dříve zkušení cestovatelé brali na své cesty kohouty, aby mohli bezpečně projít neznámými končinami. Křesťanští encyklopedisté však tento iracionální výklad ohledně baziliška vyvrátili, věřit však v toto pozoruhodné fantaskní zvíře nepřestali, protože je o něm zmínka i v křesťanské Vulgátě.

 
Zajímavými fantaskními bytostmi jsou dle islámské tradice džinnové. Podle ní Alláh stvořil tři myslící archetypy: anděly ze světla, džiny z ohně a lidi z prachu. Džinnové na sebe mohou brát různé podoby a „často dolétnou do nižšího nebe, kde překvapí anděly rokující o budoucích událostech, což jim pak umožňuje pomáhat mágům a hadačům“. Jejich otcem a velitelem je pak Iblís, ztělesněný ďábel. Pozoruhodnou ukázkou etymologie, o které byla řeč, je jméno elfů. V Anglii je totiž slovo „elflock“ výrazem pro „kadeř elfovu“ – a tím se v trendu užití myslí rozcuchaná hlava, která má být právě dílem elfů. V německém jazyce se pak od překladu slova „elf“, které zní „alp“, odvozuje označení pro noční můru. Je totiž známo, že v dobách středověku „prý elfové svírali hrudník spáčů a působili jim děsivé sny“. Elfové původně patří do germánské mytologie, kde jsou známi tím, že kradou děti a dobytek, popř. si libují v menších zlomyslnostech.

Klasickou mytologickou postavou z oblasti judaismu je pak golem. Dante o něm ve 13. století řekl, že je třeba jej chápat ve čtyřech významových rovinách – doslovně, alegoricky, morálně a analogicky (duchovně). Sami kabalisté měli zato, že v Bibli se nic nenachází zcela náhodou, a tak v touze po objevení něčeho záchytného o tvoření živých bytostí, začali porůznu permutovat písmena jejího textu. V Talmudu se píše, že „golemem je nazýván člověk vytvořený kombinací písmen; to slovo pak znamená „beztvarou hmotu“ nebo „hmotu bez života“. Objevila se zde tedy myšlenka, že by snad zbožní jedinci mohli zaponoví slov Bible vytvořit skutečný svět plný živých lidí. Formuli, díky které bylo možné stvořit golema, údajně vlastnil rabín Eleazar z Wormsu. Říká se, že na golemově čele byl vyryt nápis „emet“ (dosl. Pravda). Když měl být golem oslaben, stačilo smazat počáteční písmeno a zůstalo jen „met“ (dosl. Mrtvý). Golema proslavil na západě spisovatel Gustav Meyrink, který psal, že golem „žil stejně jenom přes den, a to vlivem magického lístku, který vězel u online casino jeho ruky a komentoval siderické síly vesmíru“.

 
Do stránek této fantaskní knihy se vedle podivuhodných živočichů dostaly i krásné a krásně nebezpečné Nymfy. Ty mohly být vodní či suchozemské. K těm druhým zmíněným patřily zejména Dryády a Hamadryády, které žily na stromech a spolu s nimi také umíraly. Ostatní nymfy žily po dobu několika tisíců let nebo navěky. V mořích pak nacházely svá útočiště Ókeanovny nebo také Néreovny, v řekách to pak byly známější Najády. Obecně se jednalo o zádumčivé a krásné mladé ženy, pohlédnutí na ně však mohlo způsobit šílenství, jestliže byly zcela nahé, pak smrt. Jednalo se o božstva nižšího řádu, chrámy jim tedy stavěny nebyly. Antické národy jim však obětovaly med, olivy a mléko. Jejich nebezpečná krása tak byla nasycena.

V knize jsou mimo jiné obsaženy i bytosti vytvořené spisovateli. A tak se zde dočítáme hned o třech, které na svět přivedl kupříkladu Franz Kafka. Jedno z nich nazval prostě Křížencem a v tomto úryvku popisuje svůj vztah s ním a vlastně i vztah se sebou samým: „U mě na klíně nezná to zvíře ani strach, ani touhu pronásledovat. Když se ke mně tulí, cítí se nejblaženější. Lne k rodině, která ho vychovala. Není to snad nějaká mimořádná věrnost, nýbrž správný instinkt zvířete, které má na zemi sice nespočet sešvagřených příbuzných, ale snad ani jediného pokrevního, a jemuž tedy je ochrana, již u nás nalezlo, svatá.“ Další Kafkovou fantaskní bytostí je Odradek. V jeho popisu už se Kafkův klasický popisně psychologický styl teprve nezapře: „Pobývá střídavě na půdě, na schodišti, na chodbách, v průjezdu. Někdy se neukáže celé měsíce; to se asi přestěhoval do jiných domů; ale potom se přece jen s jistotou opět vrátí do našeho domu. Někdy, když vyjdete ze dveří a on se zrovna opírá dole o zábradlí schodů, máte chuť ho oslovit. Nekladete mu samozřejmě žádné obtížné otázky, nýbrž jednáte s ním – jeho titěrnost k tomu svádí – jako s dítětem.“

Mimo tyto dvě fantaskní bytosti uvádí kniha ještě jednu vytvořenou Franzem Kafkou, ve které také jakoby se ztělesňovala nějaká z Kafkových nejvnitřnějších obav. Na stránkách knihy Fantastická zoologie mají své literárně smyšlené zástupce i další spisovatelé jako např. Edgar Allan Poe, C. S. Lewis či H. G. Wells. Vše je zde tedy podáno komplexně a dohromady nám tak vzniká vskutku různobarevný svět skrytý za hranicemi lidské racionality. Možná proto je pro lidstvo stále tak lákavý, protože realita omezená rozumem je přece jen trochu nudná… Ale fantazie zakotvená kdesi ve starých bájích nám přináší kouzlo nepoznaného, jehož podobu si sami můžeme dotvářet.

Jarmila Flaková