Po dlouhých dvou letech, během nichž probíhala rekonstrukce povodní poničených prostor Divadla pod Palmovkou, je libeňský soubor konečně zpátky na svých domovských prknech. Slavnostní znovuzahájení provozu divadla odstartovala v pátek 2. října premiéra hry Spolupracovníci od britského scénáristy Johna Hodge.

Na uplynulé dva roky nebude zřejmě většina členů ansámblu ani vedení Divadla pod Palmovkou vzpomínat úplně v tom nejlepším. Poté, co budovu potřetí v relativně krátké době za sebou zasáhla povodeň, která poničila technologické zázemí, nastalo pro soubor mimořádně hektické období. Zatímco probíhaly opravy domovské scény, nazkoušel několik premiér a odehrál 113 představení na osmi různých pražských jevištích. I přes vstřícnost a solidaritu ostatních divadel a dalších institucí, před nimiž je třeba smeknout, to pro herce nebylo leckdy jednoduché. Kupříkladu podzemní prostory Rock Café divadlu úplně nesvědčí a navíc tu nenajdete žádnou šatnu. Herci se zde tak museli připravovat a převlékat za jakýmsi paravánem. S tím je naštěstí konec. Od podzimní sezóny je ansámbl opět doma na své vlastní libeňské scéně. Ta prošla v uplynulých letech nákladnou rekonstrukcí, jejíž náklady se vyšplhaly až na 50 milionů korun. V Palmovce tak nyní najdete zbrusu nově předělaný divadelní klub, nově pojatou Malou scénu a zrenovovanou galerii ve foyeru. Nezbývá proto než doufat, že v dohledné době divadlo opět neznehodnotí další povodeň.

Podzimní sezónu se vedení Palmovky rozhodlo odstartovat odvážně. Neotvírá ji totiž žádná klasika, jak se dalo očekávat, ale hra vonící novotou. Režisér Michal Lang na zdejší prkna převedl čtyři roky starou inscenaci Spolupracovníci od Johna Hodge. Toho většina lidí může znát jako scénáristu snímků Trainspotting, Mělký hrob, nebo Pláž. Také Spolupracovníci měli být původně určeni k filmovému zpracování. Na něj však nedošlo a glasgowský rodák proto text předělal na divadelní hru. O jejích kvalitách vypovídá mimo jiné to, že byla uvedena v Královském národním divadle a v roce 2012 za ni Hodge získal prestižní Cenu Laurence Oliviera, mezi jejíž držitele patří kupříkladu Harold Pinter, nebo David Mamet. „Spolupracovníci jsou propracovanou hrou o iluzi a na iluzi, která jakoby nikdy nekončila a kladla nepříjemnou otázku, co je vlastně pravda,“ nechal se před jejím uvedením slyšet dramaturg Ladislav Stýblo.

Hlavním hrdinou inscenace je slavný ruský spisovatel Michail Bulgakov, který se po valnou část života musel bránit tlakům „státu a strany“. Hra se na prknech Divadla pod Palmovkou rozjíždí ve velmi slušném tempu. Snad aby divadelníci dokázali, že rekonstrukcí prošlo i celé technické zázemí, už od počátku se dávají na jevišti do pohybu nejrůznější rekvizity, počínaje skříní, přes manželkou postel, až po dveře. Po divadelních prknech se dokonce zhruba uprostřed představení několikrát projede také tramvaj. Inscenace nás ve svém úvodu zavádí do bytu patřícího manželům Bulgakovovým, kteří ho sdílejí s několika dalšími nájemníky postupně se vynořujícími z jednotlivých kusů interiéru. Entrée je to mimořádně hravé, svěží a působivé. Vzhledem k tomu, že je prolnuto se sny slavného spisovatele a výjevy z jeho hry Moliére, vzniká tak dechberoucí karnevalový galimatyáš hýřící slovní i situační komikou. Divákovi tak musí být zřejmé, že hra nebude historicky přesným dokumentem mapujícím poslední roky kyjevského rodáka, ale rozvolněnou groteskou kombinující fakta s nadsázkou, fabulací a notnou dávkou ironie.

 
Jednotlivé herecké výkony jsou relativně vyrovnané. I když ženské osazenstvo je na jevišti, pokud to lehce přeženeme, spíše na okrasu, než pro něco jiného. Hlavní part je totiž v inscenaci svěřen ústřední dvojici, kterou tvoří Bulgakov v podání Ondřeje Volejníka a Stalina ztvárněného Martinem Hruškou. Zatímco autor Mistra a Markétky je pojat civilně, bez větších vzmachů a gest, sovětský vůdce je vykreslen volněji, trochu jako karikatura sebe sama, což možná o něco lépe odpovídá duchu hry. Ústřední zápletka Hodgeovy hry je jednoduchá. Bulgakov dostane od vyšetřovatelů NKVD za úkol napsat divadelní inscenaci oslavující mládí Josifa Stalina. Dramatik bojující dlouhá léta proti cenzuře a totalitarismu se sice brání, nakonec ale kapituluje. Záhadnou souhrou náhod se však setkává se samotným sovětským vůdcem, s nímž si vymění profese. Stalin píše za Bulgakova hru a Bulgakov oplátkou za ruského diktátora dělá důležitá vládní rozhodnutí. Ani jednomu však jeho nová práce moc nejde. Stalin vytváří děsivou propagandistickou slátaninu a Bulgakov nechtíc odsuzuje statisíce lidí k likvidaci. Nic takového samozřejmě neodpovídá realitě. Jde o fikci a nadsázku.

Inscenaci lze, i přes její vyhraněnou grotesknost, považovat za relativně konvenční. Oproti divadelní kritičce Marii Reslové, která o hře psala na stránkách Hospodářských novin, si ovšem nemyslím, že by v daném případě šlo o výraznější problém, nebo to hru nějak sráželo. Obsah inscenace podle mého názoru ani moc jiný způsob ztvárnění neumožňuje. Určité mouchy nicméně Langova adaptace má. Postupně na prvním místě ztrácí dech. Ona hravost z úvodu se celkem rychle vyčerpá a není ničím nahrazena. Trochu to vypadá jako kdyby tvůrci už na samém počátku vystříleli veškerý střelný prach a pak už tasili jen pro formu. Hra má i s přestávkou přes tři hodiny, takže by možná stálo za zvážení, zda některé scény s píšícím Stalinem a vládnoucím Bulgakovem decentně neprokrátit. Své kvality ale inscenace rozhodně má. Ve své podstatě jde o antipříběh k Bulgakovovu Moliérovi. V něm totiž ruský dramatik vylíčil svého francouzského kolegu jako člověka, který až do svých posledních sil bojoval za svobodu uměleckého projevu, kdežto Bulgakov do jisté míry nakonec kapituloval. Hodgův příběh je sice z velké části fikcí, pravdou však zůstává, že kyjevský rodák na sklonku života skutečně napsal „na zakázku“ drama pojednávající o Stalinově mládí. Dlužno dodat, že se tak stalo v době, kdy už byl takříkajíc jednou nohou v hrobě…

---

Hodnocení:

Divadlo pod Palmovkou se na prkna, jež znamenají svět, vrací s inscenací víc než obstojnou. Scénografie představení je působivě hravá, aniž by sklouzávala k přílišné pompéznosti, nebo naopak laciné kýčovitosti. Opřít se může o zdařilé herecké výkony i kvalitní předlohu, kterou by možná stálo za to ještě trochu vybrousit k dokonalosti.

74%

Pavel BestA