Brzobohatý ze sebe v Olomouci vydal to nejlepší

Koncert Ondřeje Brzobohatého v hanácké metropoli byl jednou z očekávaných událostí měsíce března. Zpěvák, klavírista a skladatel v rámci pokračujícího Identity tour navázal na předchozí klubovou šňůru 2014 a těžiště svého turné tentokrát přesunul do větších prostor.

Ondřeje Brzobohatého a jeho band přivítalo olomoucké publikum 18. března v kině Metropol. Doprovodnou čtyřčlennou kapelu tvořil saxofonista a trumpetista Matouš Kobylka, baskytarista Jaroslav Pokorný, kytarista Ondřej Fišer a bubeník Tomáš Kozelka. Vystoupení trvalo přibližně dvě a tři čtvrtě hodiny a dalo by se rozdělit do tří částí. Dramaturgie té úvodní a skutečnost, že Ondra je duší také hercem, poukazovala na to, že koncert se dá vystavět interaktivně, zábavně a přitom vkusně. Vystihoval by jej hudební “dýchánek” aneb přátelské posezení u klavíru, které nás provedlo filmovým plátnem, kabaretem a nezapomnělo ani na skutečnou (uměleckou i lidskou) tvář Ondřeje Brzobohatého.

Po krátkém instrumentálním intru v podání saxofonisty a baskytaristy za klavírem jsem na úvod očekávala více než jen jednu Ondřejovu skladbu. Se zpěvákem vzápětí na pódiu zůstal pouze saxofonista a společně si pro publikum přichystali kvíz “Poznej filmovou melodii”. Zazněly úryvky z filmů jako Americká krása, Forrest Gump nebo Nekonečný příběh a bylo patrné – což ocenil i hlavní aktér – že koncert přilákal řadu milovníků světové kinematografie. Nebylo vůbec špatné zbystřit sluch už s prvními tóny a ponořit se do řeči nástrojů, které (obzvlášť saxofon) díky výbornému ozvučení našeptávaly z bezprostřední blízkosti.

Druhou část večera jakožto oficiální začátek otevřela melancholická píseň Věštkyně, jejíž atmosféru podkresloval mlhový opar i jemné decentní osvětlení. Následovaly další skladby z debutového alba Identity, mezi nimi popově laděná Markýza andělů se Správci osudu, And the Oskar goes to ve swingujícím rytmu nebo Vietor, který zazněl bez slovenského Petera Cmorika, což zpěvák vzápětí vtipně okomentoval. Škoda jen, že Ondřej Brzobohatý není hlasově tak výrazný jako jeho slovenský kolega. Zabarvení hlasu je nicméně dané a je spíše věcí osobního vkusu. Pokud mám ale být upřímná, bohužel mě z Ondřejova pěveckého, leč v žádném případě emotivně vyprázdněného, projevu nemrazí a místy postrádám cit pro jemné ozdoby na konci frází. V české klasice Život je jen náhoda není tohoto prvku zapotřebí, neplatí to však u jiné uvedené skladby z repertoáru – Sorry seems to be the hardest world Eltona Johna.

Na druhou stranu má kritika nestačí na fakt, že Ondřej Brzobohatý je mimořádně muzikální a nejeden klavírista by mu záviděl živelnost, spontaneitu a lehkost úderu, s níž zvládal precizní vyhrávky i místa, která vyžadovala pořádně se do klaviatury opřít. Také není nijak lehké na první pokus nafrázovat do rytmu písně neznámá slova, avšak olomoucké publikum bylo svědkem, že to není nemožné. Všichni v sále, kteří připojili svou vzpomínku na dětství, ocenili obdivuhodný výkon při improvizaci, kdy Ondra zakomponoval všech pět popsaných listů papíru do refrénu jedné z vlastních písní.

Koncert vygradoval skladbou Identity, která se žánrově blíží jazz fusion a nepostrádá přitom svižnost rock’n’rollu 50. let. Celá kapela byla od začátku perfektně sehraná a nutno podotknout, že večer měl i svého hrdinu. Bubeník Kozelka totiž po nedávné dopravní nehodě kapely skončil s berlemi, které odložil až před usednutím za bicí soupravu. Popral se s tím ale statečně a jeho výkon to nijak neohrozilo. Muzikanti sklidili dvojnásobný aplaus vestoje a bylo proč: pokud se v umění snoubí talent s pokorou, není dál co řešit. Příjemná a pohodová atmosféra navíc přetrvala až do konce a s posledními přídavky (Epilog, Spolu) zpěvák prozradil, že by se na podzim rád vrátil, a to se symfonickým orchestrem.

Veronika Nováková