Bytosti odnikud

22. 10. 2008 – 01. 02. 2009

Galerie hlavního města Prahy

Česká malba první poloviny 20. století byla z velké části pod vlivem pražské Akademie, která určovala její charakter již po celé století devatenácté.

Tato tvorba byla ve své době velmi uznávaná a její autoři patřili mezi dobře placené umělce. Dnes se ale akademická malba ocitla na okraji zájmu dějin umění a celá řada jmen téměř zmizela z našeho povědomí. Nezapomnělo se pouze na některé významnější osobnosti, především na ty které patřily ke generaci Národního divadla a vykonávaly tak přední reprezentativní zakázky. Výstava „Bytosti odnikud“ se snaží tuto poněkud opomíjenou dobu připomenout, přiblížit její atmosféru a poukázat na některé hlubší souvislosti.

Česká akademická malba není příliš populárním tématem. Nepřicházela s ničím novým, držela se starých osvědčených témat, která opakovala stále dokola. Výstava „Bytosti odnikud“, s podtitulem „Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století“, se soustředí především na motiv ženského aktu a jeho různá ztvárnění. Kvalita jednotlivých děl se liší, ale s jejím hodnocením si často nevědí rady mnozí kritici ani historici umění. Jak říká sama autorka výstavy Marie Rakušanová: „Materiál, který výstava představuje, nelze posuzovat podle modernistických kritérií kvality a originality. Výstava se prezentovaná díla nesnaží rehabilitovat, ani legitimizovat, nechce je ale ani zesměšňovat, či dospívat k nějakým moralizujícím závěrům. Pokouší se je zasadit do širších kulturněhistorických souvislostí.“

Měli bychom si také uvědomit výtvarné paralely z této doby v jiných zemích. Na počátku 20. století již ve Francii a Anglii převládalo moderní umění. Například v roce 1907 Pablo Picasso představil své slavné plátno „Slečny z Avignonu“. U nás již sice také existovala avantgarda, která konzervativním uměním opovrhovala. Ale akademická malba bez jakýchkoliv inovací u nás stále převládala. Okolní svět obdivoval vše, co bylo nové a originální, u nás se ještě kladl důraz především na tradici.

Výstava je uspořádána tématicky, ne klasickým způsobem – chronologicky, jak stále bývá běžné ve většině případů současných výstav (nejen v České republice). To je určitě příjemným zpestřením. Expozice, kterou představuje Galerie hlavního města Prahy ve svých prostorách, je ale výjimečná především svým kompozičním a architektonickým uspořádáním, jehož autorem je Zbyněk Baladrán.

Při vstupu do prvního sálu si vezmete katalog všech více než čtyř set vystavených děl, který vám po celou dobu bude dělat průvodce. A věřte, že ho budete potřebovat. Jednotlivé obrazy jsou rozvěšeny v několika řadách nad sebou bez obvyklých štítků uvádějících jména autorů a názvy obrazů. Každou malbu doprovází pouze pořadové číslo, které si musíte vyhledat právě ve svém katalogu. Toto „salónní“ uspořádání výstavy nebude vyhovovat každému, pokud si budete chtít dohledat popisek ke každému obrazu, tak strávíte většinu prohlídky listováním a hledáním správného čísla.

Má to také své velké výhody. Poskytuje to totiž nové pohledy a možnosti srovnání. Umožňuje to divákovi oprostit se od znalosti jmen všech autorů a soustředit se na díla samotná. Když si budete obrazy prohlížet, zjistíte, že jsou si často velmi podobné. Není to způsobeno jen společnou tématikou výstavy, ale také jejich precizním akademickým provedením a zvolenou barevností. Budete-li si je prohlížet pozorně, určitě si váš pohled získá některé z pláten, které se od ostatních liší. Všimnete si, že je jiné, výjimečné, dokáže se něčím vymanit ze svého jednotvárného okolí. Když si pak v katalogu nalistujete jeho autora začnete objevovat jména jako je Vojtěch Hynais, Alfons Mucha nebo Václav Brožík, což dokazuje, že šlo o skutečné osobnosti své doby. Oproti tomu u jmen některých méně známých autorů se nezastavíte ani jednou, protože jejich malba byla skutečně pouze poplatná dobovému vkusu. Kdyby výstava byla uspořádána klasicky s detailními štítky, možná byste šli rovnou pouze po slavných jménech, bez vzájemného porovnání jednotlivých prací.

Váš zrak určitě upoutají také obrazy od významného českého malíře Františka Kupky. Nejedná se ještě samozřejmě o jeho známé abstraktní kompozice, jako je například „Dvoubarevná Fuga“, přesto se jeho plátna svou barevností od těch ostatních liší. Právě osobnost Kupky je vzácným dokladem toho, že studium na Akademii, nemuselo navždy odsoudit jeho tvorbu ke konzervativní malbě. Pokud měl umělec dostatek talentu, invence a vůle, mohl se z akademismu vymanit a posunout svou tvorbu mnohem dál.

Kde:
Městská knihovna
Mariánské náměstí 1, Praha 1

Otevřeno:
denně kromě pondělí od 10.00 – 18.00

Vstupné:
Dospělí: 120 Kč
Studenti, senioři: 60 Kč

Monika Ticháčková