Předchozí článek
Charles Bukowski
Publikováno 25 Čvc 2011
Tvrdej chleba
Sbírka básní amerického spisovatele Charlese Bukowskiho s názvem Tvrdej chleba je posledním tangem, jímž se tento autor rozloučil se světem. Skutečně jeho život připomínal těžko stravitelný bochník chleba?
Dětství Charlese Bukowskiho mělo daleko k idyle. Chlapec se totiž narodil po skončení 1. světové války v Německu, odkud se rodina v roce 1924 odstěhovala do Los Angeles. Charlesovi však angličtina příliš nešla, a proto se mu místní děti posmívali. Navíc nikdy nenašel vztah ke svému přísnému otci. Vrhnul se proto na psaní. Když však jeho otec Heinrich zjistil, jaké povídky na svém psacím stroji Charles v pokoji sepisuje, vyhodil svého syna v roce 1941 rovnou na ulici. Tím začalo víc jak desetileté období, které sám Bukowski později označil za „velký flám.“ Většinu času tehdy trávil po zapadlých barech a zaplivaných bordelech. Opíjel se do němoty a navazoval první milostné vztahy se ženami. Těch nakonec prošlo jeho ložnicí bezpočet. S několika z nich byl Bukowski později i ženatý.
Během svého pobytu ve Philadelphii si Bukowski s oblibou lehal v uličce za barem na silnici a doufal, že ho přejede náklaďák. V té době se mu však začalo nebývale dařit na poli literárním. Jeho povídky a básně, které popisovali život na okraji společnosti, si v 70. letech našly své čtenáře. Bukowski se během následujících desetiletí nakonec vypracoval mezi respektované autory, pořídil si dům s bazénem a luxusní černé BMW. Dokonce si našel ženu, s níž strávil zbytek svého života.
Právě vycházející sbírku s názvem Tvrdej chleba tvoří posmrtně sebrané básně, které Bukowski vytvořil nedlouho před svou smrtí v roce 1994. Jako obvykle jsou psané uvolněným stylem, který čerpá z hovorového jazyka a nevyhýbá se ani vulgárním výrazům. Texty tak básně připomínají jen vzdáleně a to zejména svoji grafickou úpravou a uspořádáním do krátkých řádků. Ve skutečnosti však jde pouze o roztrhaný tok myšlenek. Bohužel až na výjimky nijak zvlášť originální. Bukowski přitom sám sebe považoval především za básníka.
Z jeho posledních básní se však vytratilo to, co dělalo od počátku Bukowského tvorbu přitažlivou alespoň pro část čtenářské obce, a sice syrovost. Texty popisující mizerný život na okraji společnosti, totiž působí od člověka, který si v té době již hověl v pohodlí své luxusní vily, vyčpěle a uměle. Bohatství jistě není na překážku kvalitní literatuře a nikdy nebylo. Řada světových spisovatelů se v minulosti pyšnila rozsáhlými majetky i šlechtickými tituly a „přesto“ dokázala napsat dechberoucí díla. Bukowski se však ve svých posledních básních až příliš vrací ke svým zážitkům z mládí. Vzpomíná na prostitutky, s nimž trávil nekonečné večery, na rvačky, které v průběhu let podstoupil. Nejvěrohodněji však působí tam, kde se snaží vyprávět jednoduchý příběh.
Hodnocení:
Přestože v posledních letech svého života patřil Charles Bukowski mezi respektované básníky, jeho nově vycházející sbírka si příliš pozornosti nezaslouží. Autor se v ní totiž utápí v popisu nudných banalit protkaných svými zážitky z dostihů, nuzných bordelů a nikdy nezavírajících barů.
Vydavatelství:
Argo
Rok:
2011
Překlad:
Bob Hýsek
61%
Pavel BestA
Charlese Bukowskiho mám velmi ráda, ale je pravda, že tato sbírka básní mě příliš nenadchla. O poezii však jistojistě jde. Jen je psaná jinak, než se psala v minulosti. Doba se holt změnila a je třeba na to nějakým způsobem reagovat.
Mě se knížka velmi líbila. Nevím, co proti ní pan recenzent má. Ať si taky zkusí něco napsat a pak uvidí, jak je to těžké.
Myslím, že jedním z důvodů proč dneska takřka nikdo nečte poezie, je právě to, že se na konci 20. století prosadili věci jako je právě tato. je to podle mě naprostý literární odpad.
Zrůdnost
Pěkně tvrdej a správně vokoralej chleba, kterej nejni určenej pro každou nóbl rozmazlenou slečinku