Charmsova absurdita

Dílo sovětského spisovatele Daniila Charmse je v současné době stále více objevováno a tedy i vydáváno. Poslední jeho kniha, která u nás prozatím vyšla je Čtyřnohá vrána a nové taškařice.

Sovětský avantgardní autor básní, dramat, dětské literatury, ale i podivuhodných krátkých próz, které vytvořil ve 30. letech 20. století, bývá mnohými považován za předchůdce absurdního dramatu. Někdy se o něm dokonce mluví jako o ruském Samuelu Beckettovi. Pojďme se tedy podívat, zda takovéto označení skutečně unese.Pro účely tohoto článku budeme vycházet z Charmsovy povídky Bába a z dramatu barda absurdity Eugèna Ionesca Plešatá zpěvačka. Pokusíme se uvedená díla srovnat, najít motivy odkazující k absurditě světa a veškerého bytí…

Prvním výrazným rozdílem mezi oběma díly je jejich forma. Zatímco Charmsova Bába je povídkou, až následně přepisovanou do dramatické podoby, Ionescova Zpěvačka je dramatem, hrou, vlastně aktovkou, o jedenácti výstupech.

K obsahu jen stručně. Hlavní hrdina Charmsovy Báby jednoho dne potká na ulici před domem bábu s pendlovkami bez ručiček. Poté, co není schopen z hodin vyčíst čas, mu jej bába sděluje sama. Hrdina odchází do svého bytu. Po chvíli u něj bába zaklepe, vejde dovnitř a zemře. Další děj zobrazuje plány hlavního hrdiny, jak mrtvolu odklidit. Jak absurdně děj začal, tak i končí. Kufr s mrtvolou je nakonec ukraden ve vlaku. Jak je vidět, epická linie je jasně zřetelná. Toto jen stěží můžeme hledat u Ionesca. O čem Plešatá zpěvačka vlastně je? Kéž bych vám to uměla sdělit. Děj se vlastně omezuje jen na tento popis: drama Plešatá zpěvačka zobrazuje konverzaci dvou manželských párů anglické střední vrstvy.

A teď k jednotlivým motivům a absurditě jako takové. Zastavme se nejdříve u Báby. Samotná situace, kterou hrdina v této povídce řeší, je absurdní. Sedí nad mrtvolou a přemýšlí, jak s ní naloží. Nechápe situaci, ale snaží se jí uchopit. Neví, co u něj bába chtěla, ani neví, proč ji vlastně pustil dovnitř. Jediné, co si uvědomuje je, že bába představuje problém, který musí vyřešit. Je tak vlastně proti své vůli vržen do situace, o kterou nestál, kterou nemohl jakkoliv ovlivnit. Sám si uvědomuje, že jednal neracionálně, když k sobě do bytu bábu pustil, ale nemohl se vzepřít. Situace jako by mu byla vnucena a on mohl pouze odstraňovat její následky.

Na druhé straně samotná mrtvola je popisována velmi realisticky, řekla bych až naturalisticky… Celá situace popisovaná v Bábě je tedy značně absurdní. Vše ostatní je naopak reálné; jak dialogy, tak i myšlenkové pochody postav. Dialogy – i ty vnitřní – mají svou logiku, svou kauzalitu, jen řeší naprosto absurdní situaci. U Ionesca můžeme jen stěží hledat logiku či kauzalitu. Oproti tomu je situace, do níž nás zavádí, naprosto běžná. Návštěva přátel. Dialogy jsou v podstatě nafouknuté prázdné bubliny, které zobrazují prázdnotu života nejen střední anglické vrstvy, ale i prázdnotu života všech lidí, kteří se odmítají podívat pod pokličku zjevného. Zobrazují prázdnotu lidí, jež lásku „ponížili“ na manželství a jakékoli citové projevy, jakoukoli hloubku bytí nejen neprožívají, ale hlavně ji neznají a ani znát nechtějí. Jde o povýšení formy nad obsah… s myšlenkou, že nejdůležitější na lidech je to, jak se jeví druhým a ne to, jací skutečně jsou.

Zatímco Charmsova bába, která vchází do bytu nepozvána, odkazuje na absolutní otevřenost, kdy ani dveře Vašeho bytu nejsou bariérou před ostatním světem, ukazuje naopak Ionesco naprostou uzavřenost života. Absurdita vyplývá z lpění na kamenných strukturách života a odmítání všeho, co se do této struktury nehodí. Sami hrdinové Ionescova dramatu se na absurditě podílejí, aniž by si ji uvědomovali. „Jsou to jen ovce v davu.“ Charmsův hrdina si oproti tomu absurditu uvědomuje, ale neví si s ní rady. Snaží se jí přizpůsobit, ale protože ji nerozumí, tak selhává.

Společným Charmsovým a Ionescovým motivem je motiv času. V obou dílech nalézáme pendlovky, které jsou symbolem absurdity jako takové. V jednom případě (Charms) pendlovkám chybí ručičky, ale jediný, kdo je nevidí je hlavní hrdina. V Ionescově dramatu pendlovky odbíjejí naprosto spolehlivě, ale čas nesouhlasí s časem pozemským, který buď postavy nevnímají jako jiný, anebo se mu přizpůsobili natolik, že v něm umí číst. V Charmsově pojetí času vidíme motiv diktatury, která odbíjí, ale hrdina o tom neví. V Inescově pojetí si sami lidé vytvářejí absurditu situace tím, že na čas reagují a 17 úderů hodnotí jako devět hodin. Sami se podílí na diktatuře pokrytectví, kterou s sebou nese moderní svět.

Lidé v Charmsově povídce zůstávají lidmi. Charms zdůrazňuje tělo, tělesné pocity a smrt jako potvrzení tělesného. Hrdina je lidský, ale je redukován na základní potřeby. Stává se živočichem, zvířetem, které odpovídá jen na základní potřeby. U Ionesca pozbývají lidé i těchto základních tělesných pocitů; jsou to jen prázdné schránky. Ionescovy postavy už Charmsovou fází stádnosti prošly. Stádnost nejenom že vyžadují, ale také dále rozvíjejí.

S klidným svědomím mohu i souhlasit s tezí, že Daniil Charms byl předchůdcem absurdního dramatu. Při troše odvahy můžeme tvrdit, že jeho postavy procházejí první fází odosobnění, na kterou celkem logicky navazuje prázdnota Ionescových postav. Bylo by však chybou omezit Charmsovu poetiku jen na počátky absurdního dramatu. Velmi výrazná je v jeho dílech i existenciální tíseň, kterou hlavní hrdina prožívá a snad nutná naturalistická vize z ní vyplývající.

96%

Jana Šlehofrová