Jak je všeobecně známo, ústecké Činoherní studio přišlo před časem o veškeré městské dotace a ztratilo díky tomu i své prostory. S pomocí Prahy a zejména Divadla Komedie má ale šanci svůj repertoár obnovit.

Pražští radní totiž studiu poskytli dvoumilionový grant na hostování v hlavním městě. Ústecký soubor tak může, respektive musí do konce tohoto roku odehrát v Divadle Komedie celkem dvacet představení. Této výzvy se ústečtí herci chopili s elánem a narychlo proto oprášili tři svá monodramata, která stihli na konci měsíce června na prknech, jež znamenají svět, odehrát. Sérii začali komorním představením s názvem „Spiknutí aneb život je čudo“, v němž hraje jeden jediný herec, jenž si však dokáže udržet divákovu pozornost po celých šedesát minut.

Inscenace srší vtipem, zároveň je však plná smutku a bezvýchodných situací. Přitom jde o představení zachycující zcela obyčejné situace odehrávající se v „bezpečí“ domova.  Slovenský herec Matúš Bukovčan v něm exceluje, bravurně zvládá smršť vtipných monologů i citlivě ztvárnit život zoufalého vdovce, který bojuje se vším, co ho obklopuje, a to s takovou autenticitou, že divák má téměř pocit, jako kdyby seděl u něj doma. Hlavní hrdina žije uzavřený ve svém panelákovém bytě s fotografií své mrtvé manželky a zoufalství z něj přímo sálá. Neustále připomíná nutnost placení nájmů a všech výdajů, a přitom nad ním visí Damoklův meč v podobě hrozby ztráty zaměstnání. Divadlo, ve kterém hraje, se renovuje a chce se zalíbit mladším divákům. Je tedy potřeba do něj sehnat mladší a vitálnější herce. Do podobné situace se shodou okolností dostal i sám Matúš Bukovčan, díky čemuž se mohl do role lépe vcítit a zprostředkovat ji divákům.

Sedmačtyřicetiletý slovenský matador, který má za sebou angažmá a inscenace v Divadle v Celetné a Divadle Letí dokonale vystihl postavu, která nenápadným způsobem padá až na samé dno. Jedna zoufalá situace přitom navazuje na další. To, že člověk žije ve světě samých paradoxů, ze kterých není úniku, ve světě, ve kterém musíte platit čím dál větší nájem, a přitom stále více lidí přichází o práci, ve světě, kde něco budujete, a přitom to budujete k ničemu, symbolicky naznačuje hned úvodní scéna, kdy člověk v pětatřicetistupňovém vedru doma chodí v teplém županu, protože jeho klimatizace změní jeho byt v mrazírnu. Bezvýchodnost, osamělost a neustálé negativní útoky z okolí – to jsou hlavní motivy hry. I když je herec na jevišti sám, celým představením je prodchnuta přítomnost cizích lidí, kteří nejsou vidět, ale kteří ovlivňují život hlavního hrdiny. Ústecké divadlo inscenací dokazuje, že i přes nepřízeň domovské radnice, je schopné divákům ještě mnoho předat, a jak je ze hry zcela jasně patrné, tato zkušenost jejich herce ještě vnitřně posílila.

Hodnocení:

Spiknutí aneb život je čudo je komorní hra o jednom herci a jednom smutném životě osamělého vdovce, jemuž se smůla lepí doslova na paty. Inscenaci lze chápat jako výbornou alegorii dnešního světa.

85%

Alžběta Bublanová