Těžko si představit podivnější premiéru, než tu kterou u příležitosti 25. výročí od listopadových událostí roku 1989 přichystal Činoherní klub. Počátkem měsíce totiž vtrhla na zdejší divadelní prkna Ivana Chýlková v roli distingované Kitty Warrenové, představující příchozím divákům jedno z vrcholně angažovaných děl G. B. Shawa. Už samotný námět inscenace jako takový je dosti rozporuplný, navíc se vkrádá otázka, zda dramatický mezigenerační a ideologický rozkol mezi matkou a dcerou může současným divákem vůbec nějakým způsobem zarezonovat.

Dlouholetý kmenový režisér a spoluzakladatel Činoherního klubu Ladislav Smoček oprášil původní satiru Živnost paní Warrenové spisovatele B.G. Shawa, pocházející ze sbírky Hry utěšené a neutěšené, jež vyšla roku 1898. Za zmínku jistě stojí, že divadelní inscenace byla od roku 1925 ve Velké Británii zakázaná pro svou nemravnost. Později byla cenzurována a to jak v New Yorku, tak v roce 1955 v Paříži. Dějová linie totiž sleduje osud Kitty Warrenové, která se v mládí jako zchudlá dělnice musela rozhodnout, zda bude žít se svou dcerou v bídě a s největší pravděpodobností tak obě zemřou hlady, nebo zda využije své fyzické přitažlivosti a z nuzných poměrů se vymaní. Aby svou dceru Vivie ochránila před chudobou, s níž se sama od mládí potýkala, rozhodne se hlavní hrdinka vybudovat síť luxusních veřejných domů po celé Evropě. Jako chytrá obchodnice postupem času získává finanční podporu od velmi vznešených a vlivných klientů, včetně sira George Crofta. Její touha po zabezpečení rodiny ji však stojí to nejcennější – lásku své dcery.

Aktuálnost tématu můžeme lehce projektovat i do naší společnosti. Honba za bohatstvím a „lepším životem“, kdy děti vyrůstají bez dostatečného množství podpory a lásky přílišně zaměstnaných a unavených rodičů do jisté míry odráží i dnešní dobu. Avšak tvůrčí tým Činoherního klubu se této problematiky dotkl v inscenaci jen letmo. Větší prostor dal ideologickému rozporu mezi nevědomou mladou generací, plnou snů a ideálů a generací střední, životem již zkušenou a protřelou. Shaw byl totiž jak známo socialista, který v roce 1884 spoluzaložil Fabiánskou společnost, jejímž cílem bylo svržení kapitalismu nenásilnou parlamentní cestou a jeho nahrazení komunismem. Tyto jeho politické názory se bohužel otiskly i do některých jeho divadelních her, mimo jiné i do textu Paní Warrenové.

 
Zásadní problém divadelní předlohy lze spatřovat v diametrálně odlišném pojetí dvou hlavních postav. Zatímco Kitty Warrenová je vykreslena jako životem protřelá žena, která toho má hodně za sebou, a do níž se otiskla dramata let předcházejících, jež jí však nepřipravila o nadhled a jistou šarmantnost, tedy jako uvěřitelná lidská bytost se všemi svými kladnými i zápornými stránkami, její dcera Vivie připomíná bezkrevnou figurínu, loutku, za niž odříkává její text nějaký politický aparátčík. Místo uvěřitelných vět se jí z úst linou jen samé přihlouplé ideologické proklamace. Když ji o ruku žádá sir George Croft, začne mu zničehonic nadávat do „odporných a hnusných kapitalistů.“ Své matce pak sice dokáže odpustit to, že se živí coby bordelmamá, finanční injekce od Crofta jí však už nepromine. Shaw tak zcela nechtěně vytvořil předobraz fanatických komunistek, které byly v padesátých letech uplynulého století schopné udat svého manžela, nebo své děti Straně, kvůli tomu, že se odchýlili od politiky ražené Ústředním výborem. Pokud by zůstalo u neutrálního vykreslení Vivie, mohl by si divák vyložit hru jako mrazivou vizi let budoucích. Vzhledem k tomu, že tak ale anglický dramatik narozený v Dublinu činí se zjevnou adorací, je takový výklad zcela nemožný.

Z jednotlivých hereckých výkonů lze vyzdvihnout brilantní Ivanu Chýlkovou, která ve hře nezapře svůj herecký talent. Zcela přirozeně působí jak v laškovných scénách s mladým, všehoschopným, zároveň však i trochu natvrdlým Frankem alias Vojtou Kotkem, či Janem Hájkem, jenž v inscenaci ztvárňuje jejího věrného společníka Praeda, tak i ve vypjatých scénách plných zoufalství a beznaděje, kdy definitivně ztrácí svou jedinou dceru. Chýlková se tak stává nejsilnějším článkem celého představení. Zcela pochopitelně, neboť hra nabízí už jen jednu stěžejní postavu, jíž je její dcera Vivie v podání Zuzany Stavné, která se jeví ve vyhrocených scénách jako lehce křečovitá. Možná však jde o režisérský záměr. Postavu totiž anglický dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu G. B. Shaw obdařil až nemístně strohou upjatostí. V menší roli se na prknech Činoherního klubu párkrát, zejména díky povedeným bonmotům, blýskne i Vojta Kotek. Jeho part je ale krátký a příliš upozaděný na to, aby mohl dokázat své potenciální herecké kvality.

Hodnocení:

Dvouhodinová inscenace, která se ve svižném tempu odehrává na prknech Činoherního klubu, působí díky svému silně ideologickému podtextu značně odtažitým dojmem. Mladá a nezkažená Vivie totiž místo lehce naivní a zasněné slečny na prahu dospělého života připomíná hlásnou stranickou troubu. Také dramatické vyvrcholení příběhu nezanechá bohužel v divácích pravděpodobně nikterak hlubokou stopu; spíše se naopak dostaví rozčarování. Dlužno ovšem poznamenat, že pokus o vzkříšení této Shawovy hry by i jinde nedopadl zřejmě nijak dobře. Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč se o to vůbec zkušený režisér Ladislav Smoček pokoušel.

51%

Markéta Texlerová