Předchozí článek
Company.cz se loučí s Komedií hrou o smrti a teroristech
Publikováno 21 Bře 2016
Po čtyřech letech opět přijdou prostory Divadla Komedie o svůj ansámbl. V dubnu se z něj totiž bude muset odstěhovat dosavadní nájemce, jímž je sdružení COMPANY.CZ. Soubor přesto přichystal na jarní část sezóny jednu premiéru. Tou se stalo experimentálně pojaté drama Smrt Člověka-Veverky nesoucí se od začátku až do konce v tísnivém existenciálním duchu. Ze sedmi postav, které se objeví na jevišti, přežije představení jen jediná.
Ačkoli magistrát neudělil sdružení COMPANY.CZ v uplynulém roce víceletý grant a poskytl mu následně peníze jen na dokončení letošní sezóny, soubor dál sympaticky pokračuje ve své snaze přinášet na tuzemská divadelní prkna to nejlepší ze současné východní dramatiky. V mimořádně těžkých chvílích přitom neslevil ani ze svých vysokých uměleckých cílů a nerozhodl se vsadit takříkajíc na jistotu, tedy na plytší hru, která by uspokojila většinové publikum. Vedení COMPANY.CZ se naopak na závěr svého působení v Divadle Komedie pustilo do inscenování obtížného a navíc po obsahové stránce i velmi závažného textu polské scénáristky, dramatičky a politoložky Małgorzaty Sikorska-Miszczukové. Je v tom i cosi symbolického. Ansámbl totiž své působení na zdejším jevišti odstartoval v roce 2012 hrou Naše třída významného polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka, od něhož Miszczuková dostávala své první dramatické lekce. „Začínala jsem v roce 2003 v Laboratorium Dramatu u Tadeusze Słobodzianka, v kurzu, kam se chodilo jednou měsíčně číst a poslouchat nové hry a také o nich diskutovat,“ nechala se před časem slyšet dnes již dvaapadesátiletá autorka.
Její drama nazvané Smrt Člověka-Veverky přibližuje činy nechvalně proslulé německé teroristické skupiny Frakce Rudé armády. Ta počátkem 70. let uplynulého století spáchala ve jménu lepšího světa a na protest proti válce ve Vietnamu v Německé spolkové republice řadu atentátů. „Celá hra, scéna za scénou, se v podstatě opírá o fakta,“ uvedla scénáristka. Hlavními postavami teroristické skupiny byli Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Ulrike Meinhofová, kteří jsou zároveň i ústředními aktéry dramatu. Jejich příběh nevypráví polská autorka kontinuálně, ale prostřednictvím volně navazujících výstupů. Ty jsou pojaty s jistou mírou nadsázky a snahou po obecnosti, takže plně nekopírují realitu, čemuž odpovídá i scénografie představení. Jevišti dominuje podlouhlá tabule, která v závislosti na ději slouží coby stůl, vězení, či módní molo. Přesto je možná trochu škoda, že si autoři více nevyhráli s poloprůsvitnými stěnami, které jsou okolo ní na začátku představení svěšené. Absence dalších výrazných prvků, i strohost toho jediného, který je k dispozici, inscenaci jednoznačně svědčí a podtrhuje její temný obsah.
Netradičnost představení vysvítá najevo hned v úvodní scéně, kdy si bere slovo postava Autorky v podání Karolíny Vágnerové. Ta nás dějem provází, komentuje ho, zamýšlí se nad činy jednotlivých hrdinů, mluví s nimi a vyptává se na jejich motivace. Hlavní part je ale svěřen mladé Pavlíně Balner coby Ulrice Meinhofové. Právě osobnost této dolnosaské rodačky totiž na sebe strhávala svého času nejvíce pozornosti. Zatímco Andreas Baader ztvárněný možná až příliš hejskovsky Michalem Bednářem, stejně jako Gundrun Ensslinová, kterou s gustem a přesvědčivostí hraje Kristýna Leichtová, byli ve své podstatě primitivové a všehoschopní zločinci, to samé nešlo úplně říci o Meinhofové. Ulrika totiž vystudovala vysokou školu a živila se jako novinářka. Navíc pocházela z velmi kultivovaných poměrů. Její otec byl ředitelem muzea. Po jeho smrti si její matka vzala Renate Riemecka, který se živil jako historik a mírový aktivista. Dodnes proto zůstává do určité míry záhadou, jak mohla Meinhofová opustit své dvě děti a vrhnout se na dráhu zločinu.
Pohříchu nám nic moc nového neobjasňuje ani hra polské autorky. Té sice nelze upřít závažný obsah, snahu podívat se pod povrch, ani inovativní formou se vyrovnat s krvavým odkazem Frakce Rudé armády, přesto ale zůstává spíše zkratkovitou ilustrací oněch událostí, než čím jiným. Třebaže se Miszczuková i skrze postavu Autorky snaží o objektivní pohled na tehdejší dění, nedokáže plně potlačit či skrýt své humanistické založení, jehož prizmatem pak na činy hledí. Téma by však zřejmě potřebovalo být spíše zpracované z pohledu Baadera a jeho dvou ženských pomocnic, tedy mělo by být především sondou do jejich myšlení. Za zajímavý krok lze naopak označit vytvoření postavy Člověka-Veverky v podání Jiřího Racka, který reprezentuje všechny oběti Frakce Rudé armády. Podobně zástupnou roli hraje v představení policista, kterého ztvárňuje Martin Dědoch. Stejně jako řada jiných současných divadelních her točících se kolem významných historických kauz nedávné minulosti, i ta Misczcukové předpokládá elementární znalost reálií. Pokud někdo na představení dorazí, aniž by tušil, kdo to Baader, Ensslinová a Meinhofová byli, nemá prakticky šanci pochopit, o co ve hře jde. Každá divadelní hra by ovšem měla být schopná obstát sama o sobě a ne spoléhat na divákovu znalost historie.
Pokud jde o herecké výkony, ty jsou, jak je v Komedii zvykem, opět víc než dobré. Pochválit je třeba zejména kmenové členy souboru COMPANY.CZ, kteří se s výjimkou Kristýny Leichtové představují ve vedlejších epizodních rolí. Jiří Racek, který nejvíce zazářil v roli Tlusté Boženy v intimním dramatu Mezi náma dobrý, pojímá svůj part, tak jak je třeba, tedy s výrazem vyděšeného zvířátka, které nechápe, proč mu někdo ubližuje, Jan Hofman mu se svým naivně natěšeným hláskem sekunduje coby malé dítě. V titulních rolích vsadil Ondřej Matal na mladé začínající herce Michala Bednáře a Pavlínu Balner, kteří si s nimi poradili obstojně. Soubor COMPANY.CZ se, i přes drobné výhrady k samotnému textu hry, loučí s Divadlem Komedie nadstandardně kvalitním představením. Snad se od něj v budoucnu na jiných divadelních prknech dočkáme podobných výkonů.
Hodnocení:
Aktuálnější by snad ani hra polské dramatičky Miszczukové o Frakci Rudé armády být nemohla. Na divadelních prknech se totiž objevuje v době, kdy bohužel opět ve světě přibývá teroristických útoků. Proč se tak děje, co některé lidi vede k odpalování bomb, jaké jsou jejich motivace, cíle, co cítí ke svým obětem a zda mají nějaké výčitky svědomí, na tyto všechny otázky se přitom hra pokouší najít odpovědi.
74%
Markéta Bestová
Je škoda, že soubor v divadle končí. Během let jsem si ho dost oblíbila. Nechápu, proč nedostal grant, když jiná, výrazně méně kvalitní, divadla na něj dosáhla.
Víc než solidní představení. Úplně nesouhlasím s tím, že by hra nic neobjasňovala. Vysvítá podle mě z ní, že ačkoli Meinhofová se snaží činit dobro, tak konala zlo a že to vyplývalo z toho, že se ke svým obětem nechovali jako k lidem, ale jako k věcem, nebo zvířatům. Aneb že tedy neplatí, že by účel světil prostředky.
Od představení jsem očekával výrazně víc. Myslím, že téma bylo možné zpracovat zevrubněji. Neotřelá forma se podle mě pokoušela zakrýt určitou obsahovou vyprázdněnost, respektive chybějící hlubší záběr.
Spíše průměr, i když nějaké světlé chvilky by se v představení našly. Herecké výkony podle mě nevyrovnané.
Podle mě po všech stránkách povedené představení. Netradiční forma, silný příběh i poselství, které zní, že člověk se k jiným lidem nemůže chovat jen jako ke zvířatům, že nelze zlo ospravedlnit dobrými pohnutkami.