Předchozí článek
Cormac McCarthy
Publikováno 05 Úno 2010
Dítě Boží
Autor může napsat sebelepší knihu, ale když není komerčně úspěšná, ani pes po ní neštěkne.
A právě to je důvodem, proč se českému čtenáři dostává do rukou překlad McCarthyho „Child of God“ téměř čtyřicet let po vydání amerického originálu.
Jméno McCarthy přitom Čechům už nemůže být úplně cizí – jeho román Tahle země není pro starý (2005, česky 2007) použili bratři Coenové jako předlohu pro vznik celovečerního filmu a co víc, McCarthyho poslední kniha Cesta (2006, česky 2008) získala prestižní Pulitzerovu cenu. Přestože Dítě Boží vzniklo několik desetiletí před Cestou (ano, McCarthy je už postarší pán), na kvalitě to knize neubírá.
Cormac McCarthy se tentokrát nechal inspirovat skutečnými událostmi – hlavní postava románu, Lester Ballard, má svůj reálný a historicky doložený předobraz v osobě bezdomovce a nekrofila, který kdysi sériově vraždil v Tennessee. Původní prostředí se McCarthy snažil zachovat a udělal dobře – pahorkatý a lesnatý terén tennesského okresu Sevier k mrazivému příběhu ideálně pasuje.
Román je rozdělen do tří částí. Ta první má funkci beletrizovaného prologu – bezejmenný vypravěč v ní líčí klíčové momenty Ballardova dosavadního života. Prostřednictvím nepřímé charakteristiky a mozaiky drobných dějů si čtenář vytváří obrázek o tom, kdo Lester Ballard vlastně je. Zde udělejme malou odbočku a shrňme si to nejpodstatnější. Lester Ballard je samotář a podivín pochybné úrovně, o němž nemá okolí valné mínění: „Ballard? Ta nepotřebná a nemilovaná bytost podobná opici…?“ I tak se to dá říci. Ballard je v lesích jako doma a doma se chová jako v lese. Má asociální návyky – zametá kusem lepenky, žere veverky a místo toalety si vystačí s trsy rulíku a durmanu. Přesto je schopen vlastní sebereflexe – nejen, že si velmi dobře uvědomuje svou osamělost, zajímají ho věci jako původ hvězd a lidská existence. To, myslím, hovoří za vše. Ballard není hloupý, pouze ho zklamali lidé. Pro román má jeho postava klíčovou roli, symbolicky k němu odkazuje už samotný titul. Ballard je Dítě Boží, vyděděnec společnosti doživotně zatížený svým údělem, postava, která v sobě koncentruje vše amorální. Bůh totiž svým Dětem rozdal různé karty. A na Ballarda podle všeho vyšel Černý Petr.
Ale zpět k dějové lince. Druhá část románu rozhýbává dějové soukolí – Lesterovi do základů vyhoří srub a je nucen přestěhovat se do jeskyně. Poprvé v životě navíc navazuje intimní kontakt se ženou. S mrtvou ženou. Lesterovi se to zalíbí a začne si obstarávat další ženská těla. „Nemluvil z něj démon, ale nějaké staré odložené já, které čas od času přicházelo ve jménu zdravého rozumu, jako ruka, která ho laskavě vracela zpět z okraje propasti jeho zničujícího hněvu.“ Ve třetí, závěrečné části románu už Lester Ballard vraždí bez mrknutí oka a bez konkrétní příčiny ty, kteří mu zkříží cestu. Zároveň se snaží o co nejpřirozenější splynutí s přírodou. Osamělost nakonec udělá z člověka bez hodnot vraždící bestii. Je v tom prachobyčejný zákon sociální akce a reakce.
McCarthy je odjakživa minimalista. A pragmatik. Literaturu bere jako prostředek vyjádření, které by mělo být pokud možno co nejpřesnější a nejstručnější. K tomu, co chce sdělit, mu stačí minimální množství slov. Nezabývá se přílišnými detaily a pokud možno neodbočuje z přímé linky vyprávění. U McCarthyho má prostě každé slovo svůj smysl. Jeho styl je strohý, úderný a velmi dynamický.
Hodnocení:
V Božím Dítěti nenajdeme jediné hluché místo, v němž by se příběh rozpliznul. Není ani kde – román svou délkou nemá šanci unudit, navíc při tempu, jaké McCarthy od počátku udává, je víc než pravděpodobné, že jej čtenář přečte na jeden zátah. Co na tom, že tematika Božího Dítěte hraje do karet spíše silnějším náturám. Zvykejme si: ve fikčních světech už toho bylo hodně řečeno. Nyní nastává čas probádat bílá místa na literárních mapách. A ta černá v lidské společnosti.
Vydavatelství:
Argo
Rok:
2009
Překlad:
Bronislava Grycová
84%
Monika Petrlová
Na můj vkus příliš temný příběh. nechápu, proč se už přestali psát romány o normálních lidech a o jejich naprosto normálních každodenních problémech.
přestali? kdo říkal? nemůžeme přece všichni nosit conversky, čelenky, dlouhý svetry, džíny v kozačkách a číst normální příběhy o normálních lidech… není to trochu klišé?
Podle mě to klišé není. Pokud se například člověk podívá na to, co u nás v oblasti literaturu vzniklo za posledních dvacet let, tak s hrůzou zjistí, že vpodstatě nic. Tedy nic kvalitního (nepočítám sem Viewegha, Pawlovskou apod. hrůzy). Možná sem tam něco od Hůlové či Urbana, ale i tyhle věci by kupříkladu svojí kvalitou v 60. a 70. letech vedle Hrabala, Kundery, Vaculíka, Lustiga, Fukse či Oty Pavla neobstály. Jako kdyby už nikdo nebyl schopný popsat tenhle svět. Svět úplně normálních obyčejných lidí…
Naprosto souhlasím. Přestože se tenhle svět za posledních dvacet let hodně změnil, stále ho tvoří více méně tytéž lidé jako před revolucí. Možná je tahle doba uspěchanější, více materialistická apod., ale příběhy se zde odehrávají stejné nebo podobné. Je to jen neschopností spisovatelů zachytit je!
Dobrý den, slečno Petrlová,
náhoda tomu chtěla, že jsem psal na Dítě Boží také recenzi, a tak jsem narazil též na tu Vaši.
Líbí se mi Váš styl a celkový přístup, recenze je živelná, možná vcelku dost rozebírající samotnou postavu, což ale konkrétně v tomto případě velmi dobře chápu. Román je na Ballardovi vystavěn.
Věta „Ballard je v lesích jako doma a doma se chová jako v lese.“ je skvělá. Díky za ni i za několik dalších řádků, které mě zahřály u srdíčka.
Jediná věc, se kterou bych si dovolil nesouhlasit, je ten McCarthyho minimalismus. Já jsem bohužel četl pouze dva romány, diametrálně odlišné. Dítě Boží je minimalistické, na malé ploše, krátký a výstižný text, rychlý a dynamický děj.
Na druhou stranu Krvavý poledník, který jsem četl od McCarthyho ještě před Dítětem, je absolutním opakem. Až mě pozdější Dítě (v originále vyšlo dříve) svou formou zcela zaskočilo. Poledník je hodně popisný, místy dosti těžkopádný, rozhodně nepřipomíná svižný a dynamický text Dítěte.
Pokud jste toho četla více, máte samozřejmě plné právo označit McCarthyho za minimalistu. Každopádně minimálně Krvavý poledník alespoň z mého pohledu se v tomto případě dosti vymyká.
Obecně tedy na McCarthyho pozor. Syrový a krutý je alespoň podle mých zkušeností vždycky. Minimalistický, tím si už tak jistý nejsem.