Dario Fo

Polomyšín – Mých prvních sedm let (a nějaké navíc)

Italský spisovatel Dario Fo by se díky velkému rozsahu svých uměleckých aktivit mohl řadit mezi renesančního člověka.

Různé způsoby kreativního vyjádření navíc kombinuje. Spisovatel, dramatik, herec, režisér, malíř a scénograf Dario Fo se snaží v tvorbě zachytit reálný obraz světa a to za pomocí všech svých tvůrčích schopností. V poslední knížce „Polomyšín – Mých prvních sedm let (a nějaké navíc)“ přibližuje čtenáři svůj původ a dětství. „Co vám předkládám, není životní příběh herce, dramatika a ředitele divadelní společnosti, je to spíše zlomek mých dětských let,“ píše Fo v úvodu.

Nejde ani tolik o typický memoár, ale soubor historek, které v autorových vzpomínkách silně zakotvily v dětských letech. Autor se nedrží pouze popisu svého ranného věku, čtenáři totiž předkládá nejen vzpomínky na sebe samotného, ale vše co ovlivňovalo jeho dětství a především pozdější tvůrčí činnost. Kniha Polomyšín je nejen o příběhu malého chlapce, který se narodil v Itálii, kus jeho dětství poznamenala druhá světová válka, vyrůstal v antifašistické rodině, jež se kvůli otcově zaměstnání u drah často stěhovala a bydlela u trati odloučena od ruchu města. Je to ale také kombinace vlivu na jeho tvorbu a pohledu do nejen poválečného vývoje umění.

Fo se ve svých dospívajících letech věnoval studiu na umělecké škole v Miláně a později se pouštěl do různých projektů nejen na poli literárním, ale také divadelním a později i filmovém. Čtenáře tak trochu poučuje o základech divadelní tvorby, s níž se seznámil ve svých dětských letech, kdy slýchával různá vyprávění od svého dědy, starců nebo prodavačů zeleniny, traťmistrů a celníků. Svou výpověď dokresluje zkušenostmi získanými během studia návštěv alternativních představení. Čtenáře, zejména ty, kteří jsou lační po příběhu, mohou pasáže týkající se umělecké činnosti lehce uspávat. Nicméně do tvorby Foa patří. Vytváří tak obraz všeho toho, co jeho práci poznamenalo. Přesto se čtenář někdy neubrání dojmu, že Fo příliš zdlouhavě a odborně popisuje. A nejde jen o tvorbu, ale i o podrobné a vysvětlující popisy nacházejí se i u ostatních činností. „A tak jsme se naučili, že to nejdůležitější v plávání je harmonie, dokonce víc než síla, všechno každá část těla, všechny končetiny musejí hladce klouzat a nesmějí klást odpor, je nutné docílit maximální rovnováhy mezi dechem a pohybem,“ popisuje autor v jedné pasáži o plavání, ale vzápětí vše stáčí opět k divadlu: „Asi o deset let později, když už jsem pracoval v divadle, zjistil jsem, že dosáhnout maximálního efektu s minimem úsilí a posuňkové techniky je také hlavním pravidlem, jímž se řídí každý dobrý herec a mim.“

Autorovy popisy a poučky mají význam, pokud se na knihu podíváme jako na dokument. Fo má fantastický talent vykreslovat situace pravdivě. Nedrží se jenom děje, který by mohl být vyhrocený, emotivní nebo nabitý drobnými nuancemi, ale jeho příběhy jsou prosté, jasné a vyprávěné jakoby šly samy od úst. Postavy nepředstavují jen samy sebe, ale jsou obrazem skutečného světa, připomínají archetypy, jaké známe z Chaucerových povídek. Foa nicméně ovlivnily zejména historky, které znal z dětství a které mu ukázaly směr jeho pozdější tvorby. O nich se zmiňuje ve své knize vícekrát a vytváří tak kombinaci jeho příběhu a jejich vyprávění. „Styl těchto vypravěčů spočíval v improvizaci, samozřejmě, jak už jsem naznačil, ze všeho nejdříve se snažili přizpůsobit různé epizody nějaké konkrétní realitě.  Často vyprávěli o událostech, co se odehrály před mnoha staletími, ale byla to ve skutečnosti blamáž, protože si jen vypůjčili mýtické příběhy, aby mohli mluvit o každodenní realitě a nejnovějších událostech,“ vzpomíná na obyvatele městečka Porto Valtravaglia, kterým se říkalo polomyši, protože museli v místní sklárně pracovat i přes noc. Odtud také vznikl název knihy – Polomyšín.

Přesto zůstává otázkou, proč si autor vybral právě tento název. Jistě nejde jen o to, že v těchto místech Fo zaslechl nejvíce příběhů. Čtenář může v názvu knihy nalézt i symboliku nočního života, který se nikdy nezastaví a připomíná nám tak nikdy nekončící příběh, který se valí nejen dnem, ale nocí.

Autobiografický román italského spisovatele Daria Foa pojednávající o dětství a dospívání je sice napsán s nadhledem starce, přesto se v něm autorovi podařilo zachytit mládí se všemi jeho klady i zápory.

Vydavatelství:
Agite/Fra

Rok:
2009

77%

Alžběta Bublanová