David Černý si k blížícím padesátinám nadělil monografii
Obří miminka šplhající se po žižkovském vysílači, červený autobus klikující před budovou Agrofertu, Svatý Václav sedící na chcíplém koni v pasáži Lucerna, nebo čůrající postavy na dvoře Hergetovy Cihelny. Kontroverzní uměleckou činnost a stejně bouřlivý osobní život nejznámějšího a největšího provokatéra české výtvarné scény je shrnut v nedávno vydané monografii s názvem Fifty Licks. Kniha je na pultech knihkupectví k dispozici od 31. května letošního roku.
Sochař a výtvarník David Černý oslaví 15. prosince letošního roku padesáté narozeniny. Právě u příležitosti životního jubilea vydalo nakladatelství Paseka monografii, jejíž název odkazuje na album slavné rockové kapely Rolling Stones, kterou má kontroverzní výtvarník v oblibě. Autorem nejnovější monografie je spolu s Černým novinář Jan H. Vitvar. Kniha doplněná mnoha fotografiemi je jedním z předčasných dárků výtvarníkovi. Ke sklonku letošního roku by měla spatřit světlo světa druhá publikace. Tu v současnosti zpracovává historik umění Tomáš Pospiszyl, jenž je mimo jiné spoluautorem slavné Černého Entropy.
Na rozdíl od Pospiszylových knih The Fucking Years I. až III. není nejnovější Vitvarova monografie řazena chronologicky, ale je rozdělena dle klíčových životních momentů a témat. Jednotlivé kapitoly nesou názvy jako česká historie, zbraně, auta, násilí, nebo nerealizované věci. „Máloco je v současném českém umění tak naivní jako představa, že přece všichni vědí, kdo je David Černý a čím se zabývá,“ podotýká publicista Jan Vitvar a zároveň dodává, že Fifty Licks není klasickou monografií. „Je to subjektivní pokus podívat se na Černého tvorbu a život tak, jak se jeví člověku, který má k němu docela blízko a který měl možnost mu u řady realizací od začátku koukat pod ruce.“ dodává.
Počátek umělecké tvorby a kariéry Davida Černého sahá až do roku 1987, kdy začal studovat na pražské UMPRUM. Nositel ceny Jindřicha Chalupeckého a Pollock Krasner Foundation Grant si v letošním roce připomíná nejen padesátiny, ale de facto i třicet let své kariéry. Díla Davida Černého často budí rozpaky a pobouření, stejně jako jeho rebelské chování. Jmenujme kupříkladu kontroverzní způsob předání Chalupeckého ceny z rukou Václava Havla a s ní související hádky s tehdejším šéfem Národní galerie Milanem Knížákem, jež vyvrcholila soudním sporem, nebo veřejné vystupování proti zvolení prezidenta Václava Klause (nerealizovaný nápad s umístěním masturbující pozlacené sochy na budovu Národního divadla) a Miloše Zemana (krátce umístěný obří vztyčený prostředník na Vltavě).
Monografii jsem zatím nečetl. Černý ale patří k mým oblíbeným umělcům, takže o jejím pořízení hodně uvažuji. Až bude nějaká příležitost, tak po ní asi sáhnu.
Pana Černého nemám ráda. To samé platí pro jeho „díla“. Uvozovky používám schválně, neboť jeho věci za umělecké výtvory vůbec nepovažuji. Jde buď o primitivní vtípky nebo podbízivé cetky.