Death Grips je fenomén, který svět hip hopu potřeboval jako koza drbání. A že tento vousatý zloun drbe jako o život. Jde ale v jeho případě o dekadentní labutí píseň, nebo návrat k syrovým kořenům žánru?

K samotnému přebalu alba se jako komentář nabízí citace z oficiálního webu Death Gripse: „Dle amerických zákonů musíte být plnoletí, abyste mohli koukat na vyobrazené intimní partie nebo obrazy se sexuální tématikou. My toto ale pokládáme za umění.“ Inu, někteří lidé rádi fotí penisy. Osobně s nahotou nemám sebemenší problém. Pro jedny půjde o ubohou snahu šokovat, jiní tvůrci jeho záměr a přirozeně nekonformní vystupování uvěří. Ať je to jak chce, název alba v kontextu jeho přebalu získává velice výmluvný výklad.

Je jasné, že pravověrní milovníci se dostávají k undergroundovým klenotům, o kterých mi ostatní máme těžko potuchy. V širším povědomí se ale v poslední době promenují samé k uzoufání nudné věšáky na zlaté cetky, které co chvíli musí zakopnout o vlastní rozkrok v úrovni kolen. Popravdě už ani ti žádné emoce nevzbuzují. Stečou po povrchu a zapomenuti zmizí. Death Grips působí jako zjevení. Uchvátil milovníky hudby obecně. Jak se mu to ale povedlo? Mám jednoduché a nebezpečně logické vysvětlení: buď je mimozemšťan a spadl s meteoritem přímo do nahrávacího studia, anebo byl posledních padesát let v kryogenním spánku. To, jak ho degenerace hip hopu a vůbec s rapem pracujících žánrů minula, je totiž úžasné a nepochopitelné.

Death Grips je prostě naštvaný. Neustále naštvaný. A především velice uvěřitelně naštvaný. Tím jsme vyčerpali obsáhlou mytologii jeho bytí. Ohlodal na vybělenou kost jakákoliv zdánlivě nezbytná klišé, která se okolo ega každého „hustého rapera z gheta“ uměle vytváří. Jak? Prostě je odsunul. Nosí tříčtvrťáky nebo normální kalhoty a nenosí tričko. Je vousatý, je naštvaný, je potetovaný a řve. Řve za zvuků banálního a temně utahaného elektra s tak četným zastoupením mimodobých důrazů, že se pod jejich vlivem pravidelnost rytmu naprosto vytrácí. Nahodilost platí i pro všemožná drnkání, skřeky, synťáky a bouchání do všeho možného.

Často mu není přes ten křik rozumět? Možná to bude znít jako ignorantství, ale většinou to nevadí. Texty jsou banální ve smyslu prosté, což není pejorativně myšleno. Dostatečně silně fungují esteticky, bez důrazu na obsah. Abych příliš nekřivdil, tak některé jsou naopak ukecané, básnicky symbolické a obsahem převelice zajímavé. Díky citlivému využívání proměnlivé rytmiky slov a složitě stavěných rýmů mají skladby čitelný podpis. Střídá tempo, rýmované části s prostými výkřiky a hraje si s důrazy. Tady jde o pudy, na ty se útočí. Pochodujete po ulici, posloucháte například Deep Web a máte pocit, že kdybyste vaše pocity pustili z hlavy ven, tramvaje se budou trhat na kusy a vozovka začne požírat cyklisty. Jeho tvorba je čirá, jiná a nevšední. Neužívá klikatých cestiček načančaných nesmyslů. Často jde o zmatek, který spoustu uší rozčiluje do běla: „Vždyť tohle není hudba, to je nesmyslnej bordel!“ Útočí na konformní poslech a zaslouží si za to milovat. Když vedle sebe postavíte pravého Apače a Vinnetoua, dostanete se velice blízko poměru mezi Death Gripsem a zažitou představou o hip hopu.

Prvotinu tvůrce, Album Exmilitary (2011) vnímám jako jednu z nejpodstatnějších desek žánrové hudby poslední dekády. No Love Deep Web (2012) je horší. Materiál na ní obsažený si začíná vybírat daň opakování experimentální cesty, kterou si Death Grips sám vyšlapal. Navíc, pro škodu věci, opouští hojné kombinování fragmentů cizí tvorby, klasických nástrojů a elektronických nástrojů. Zbývají víceméně jen syntetické zvuky a instrumentální složka je tak chudší a méně zajímavá. Živelnost se projevuje i na kolísavé kvalitě jednotlivých skladeb. Velice pravděpodobně se ale No Love Deep Web zdá horší pouze proto, že spatřilo svět až jako třetí v řadě (hned po The Money Store, které také vyšlo letos).

Vydání desky bylo vydavatelstvím odloženo až na rok 2013. Neprošlo to. Death Grips odmítl čekat a cd dal volně ke stažení na svých stránkách. Vydavatelství ho za to vyřadilo z portfolia. Vraťme se ale k otázce z úvodu. Jde o dekadentní labutí píseň nebo návrat k syrovým kořenům žánru? Řekl bych, že jde o obé. Skrze dekadenci plive do obličeje nudné přebujelosti a vrací se „ke kořenům“. Hrdě reprezentuje banální a přímočarou hudbu, která v jeho podání získává na uvěřitelnosti, jako dlouho ne.

Hodnocení:

No Love Deep Web se veze po cestě nastolené prvními dvěma deskami a kdybyste skladby vzájemně promíchali, nejspíš ani nepoznáte, že oficiálně do toho kterého alba nepatří. Stále se jedná o svěží a intenzivní materiál, kde syrová přímočarost brutálně razí cestu nitrem posluchače. Kvalita jednotlivých skladeb ale kolísá a místy se mění v naprostý chaos.

Rok vydání:
2012

Žánr:
Eperimentální rap /  hip hop

79%

Jaromír Mára