Samotářský podivín, bezohledný cynik a proutník, nebo křehká osobnost žijící ve vlastním světě, nadějný spisovatel, pro něhož okolí, ani jeho rodina nemá pochopení? Složitou osobnost Franze Kafky a retrospektivu jeho nelehkého životního příběhu můžeme od loňského září zhlédnout na prknech pražského Divadla Komedie.

Už jen při zběžném pohledu na hlavní téma divadelní hry, která vznikla na základě literární předlohy Tadeusze Różewicze, nelze očekávat situační komedii, které se v dnešní době těší velké oblibě. Intelektuální hloubání totiž jistě nepatří k tomu, co průměrný tuzemský divák vyhledává. V případě Pasti si však přijdou na své téměř všechny kategorie návštěvníků. Symbolické scény, které nás nutí přemýšlet, se totiž plynně střídají s tragikomickými výstupy. Všichni aktéři této inscenace navíc s bravurou zvládají ztvárnit své leckdy nelehké role. O přemýšlení nad spojitostí symbolů, smíchem nad vtipnými scénami a obdivem hereckých výkonů zde tedy není nouze.

Hra je pojata jako koláž o generačních rozporech, o sobectví plynoucí ze strachu z budoucnosti a blížící se smrti, o volnomyšlenkářství mladého básníka a o každodenní banalitě partnerských vztahů. Inscenaci otvírá potemnělá scéna s monologem mladého Franze Kafky. U rodinného stolu se poté schází despotický otec Herman, jeho milující žena a jejich ratolesti, jednou, z nichž je i malý Franz. Hned na začátku představení si tak divák může povšimnout rozporuplného vztahu mezi synem a otcem, jehož mistrně ztvárňuje Vilém Udatný, který ctí tradiční model rodiny, vede spořádaný život a nemá pro Franzovo volnomyšlenkářství pochopení.

Samotného spisovatele představuje na divadelních prknech Jan Hofman, kterému se bravurně daří vystihnout pocity a chování nevyzrálého mladého muže s rozervanou duší básníka, jenž se bojí despotického otce, blížící se smrti i manželství. V Hofmanově podání tak divák nahlédne do duše mladého umělce, který na jednu stranu touží po profesním uznání, lásce a milostném vztahu, na stranou druhou však nedokáže přijmout každodenní rutinu manželského života, která jej doslova děsí. Společně s Janem Zadražilem v roli Franzova přítele Maxe Broda pak v geniálních rozhovorech vytváří skvělou situačně komediální dvojici. Naopak velmi pochmurná, zároveň však i poutavá je scéna na počátku druhé poloviny inscenace, která diváka přímo vtahuje do děje. Kafka při ní ozřejmuje svůj záměr spálit valnou část svých rukopisů a zbylé spisy odkázat právě Brodovi.

Nutno vyzdvihnout i herecké výkony hlavních aktérek. Eva Vrbková v roli Franzovy snoubenky Felice dokáže diváky rozesmát i rozesmutnit, s naprostou přirozeností laškovně dovádět při výběru manželské postele, s dojemnou neohrabaností svádět svého snoubence a v neposlední řadě též projevovat totální zoufalství nad hroutícím se vztahem. Skvělý výkon podává i Kristýna Leichtová, která coby Grete – dokáže s křikem promlouvat Franzovi vážně do duše i se jako opuštěná a opilá žena pokoušet svést Kafkova nejlepšího přítele Broda.

Celá hra je pojata více než symbolicky. Skříň v ní sloužící nejen jako kus nábytku, který mladý poeta odmítá zakoupit pod vidinou hrozby manželské rutiny, ale i jako úkryt pro Kafkovu tápající duši a jako koncentrační tábor, v němž končí zbylí členové jeho rodiny. Symboliku pak můžeme spatřovat také v osobě Jiřího Racka, který představuje roli takzvaného Dušičky, čili jakéhosi alter ega Franze Kafky. Během inscenace synchronizuje pohyby s hlavním hrdinou, nabádá jej a radí mu, jak se v nepříjemných situacích zachovat. Ve scénách, kdy despotický otec svého syna kárá, a Franz Kafka sklápí mlčky hlavu ve strachu otci oponovat, slyší divák jeho názory a myšlenky pouze právě z úst Dušičky. V některých scénách je však jeho přítomnost místy trochu nadbytečná.

Ve druhé polovině hry pak výrazně vystupuje do popředí osobnost Arizátora, muže v koženém kabátě, s bledou papírovou maskou na obličeji, která dokonale ilustruje nejen hrozbu Franzovy smrti, ale taktéž blížící se hrozbu nacismu, (například rozdáváním židovských žlutých hvězd, či nošením větvičky symbolizující koncentrační tábor v Březince), která v budoucnu postihne Kafkovu rodinu. Sám spisovatel umírá na tuberkulózu několik let před začátkem 2. světové války a do hrobu si tak s sebou bere pouze strasti, kdy výběr partnerky a skříně patřil k jeho nejtěžším životním dilematům.

Hodnocení:

Inscenace nám jasně dokazuje, že i malé pražské divadlo dokáže dělat velké věci. Režijní počin Vojtěcha Štěpánka je po delší době opět kvalitním představením, které je možno v Praze zhlédnout. Pochvalu si zaslouží jak promyšlené sestavení kulis, synchronizovaná práce osvětlovačů, kvalitní zpracování scénáře, tak strhující herecké výkony. Jediným problémem inscenace je tak příliš malý počet aktérů, kdy jeden herec musí ztvárňovat více postav, což může zpočátku diváka zmást.

91%

Markéta Texlerová