Na první premiéru letošní sezóny si fanoušci Divadla Na zábradlí museli počkat relativně dlouho. Na sklonku roku se jí stala autorská inscenace Hamleti, v níž mohou diváci najednou na jevišti spatřit celkem sedm kraleviců dánských. Jedním z nich je dokonce žena. Hra se podobně jako Shakespearův slavný hrdina zmítá mezi šílenstvím a racionalitou. Především je ale o herectví jako takovém.

„Být či nebýt,“ právě tato slova většině lidem v hlavě vyskočí, když se řekne Hamlet. Možná, že si je někteří ještě před představením tiše zopakují. Udělají dobře. Třebaže totiž před nimi bude na jevišti defilovat jeden dánský princ za druhým, z úst herců nikdy nezaznějí. Nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí totiž není ani tak o Hamletovi jako spíše o lidech, kteří ho ztvárňují. „O čem to chceme hrát, o čem to teda je,“ doléhá k divákovi skrze těžko proniknutelnou tmu. Právě ta se rozprostře divadelním prostorem jako první. Jeviště i hlediště v ní přitom tone nezvykle dlouhou dobu. Divák je slepý. Musí se spoléhat na své uši, k nimž mu doléhají vzdálené hlasy. Možná je v té scéně i cosi z Hamletova snu, v němž se kralevici zjevuje jeho mrtvý otec. Ten tu ovšem na jevišti neobživne. Namísto něj světla po chvíli odhalí nejen neočekávanou scénu představující hereckou šatnu, ale hlavně rovnou sedmero Hamletů.

Entrée je to působivé. „Jistě, dánský princ sice byl rozpolcenou osobností, ale že by měl tolik tváří najednou?“ zeptá se možná v tento okamžik leckdo. Když se však jednotliví protagonisté navlečení do tmavých renesančních kostýmů začnou dohadovat, kdo že z nich slavnou Shakespearovu postavu ztvární, musí každému divákovi zákonitě dojít, že hra je pohledem takříkajíc za oponu. Právě role Hamleta je totiž snad už od svého napsání chápána jako jedna z těch pro divadelní herce nejstěžejnějších. Byla kritériem úspěchu. Jen ji v nějakém renomovaném divadle získat, představovalo čest, zároveň ale i závazek a zodpovědnost. Takto do určité míry funguje i ve hře režiséra Jana Mikuláška a dramaturgyně Dory Viceníkové; tedy jako symbol, chcete-li smysl a cíl hereckého pachtění.

Už jen nebývalý počet Hamletů, který na diváka hned na začátku vybafne, dává tušit, že inscenace nebude mít jednolitý, na sebe navazující, děj. Skutečně ho nemá. Pro fanoušky a znalce divadelního jazyka Mikuláška a Viceníkové to není nikterak překvapivé. Bohužel to ale není úplně neočekávané ani pro ty, kteří se s jejich tvorbou seznámili zatím jen letmo. Rozvolněnou mozaikovitou strukturu totiž autorská dvojice používá často. Možná až příliš často. Stejnou stavbu měla i loni uvedená hra Požitkáři, s níž toho mají Hamleti i v dalších aspektech hodně společného. Mimo jiné i to, že v obou inscenací exceluje Jana Plodková. Koláž nenavazujících scének, skečů, krátkých monologů a dialogů se roztáčí velmi rychle a v tomto tempu tepe až do samotného konce. Hamleti pobíhají po šatně, sedají si, hledí do velkého zrcadla před sebou a chystají se na svou roli. Učí se text, mluví se svými kolegy, bilancují, vyznávají se ze svých pochyb, poučují. A slova a scény se mění a víří.

„Využili jsme různých textů, které mají herci v hlavách, vytvořili z toho místy psycho obraz toho, co herec prožívá a jak se vypořádá se střídáním rolí, jejich osudy a učením se pořád něčemu novému,“ vysvětlila dramaturgyně Dora Viceníková. V inscenaci tak ve výsledku zaznívá mnohem více citátů a replik z jiných divadelních kusů, než právě z Hamleta. V kostýmu dánského prince si Jan Hájek přeříkává text Williamsovy Tramvaje do stanice Touha, v níž je momentálně k vidění v Činoherním klubu. Později dojde na úryvky z děl Bernharda, Dostojevského, či Handkeho. Ivan Lupták coby jeden z Hamletů přednáší v rámci představení i jedny z posledních slov Čechovova Racka. Pozornější a erudovanější divák možná pochytí útržky i z dalších děl. Anebo taky ne. Ve své podstatě je relativně jedno, kolik narážek a parafrází slavných děl dokáže člověk při sledování hry odhalit. Hamleti totiž nejsou pouhou komickou hříčkou, spletenicích známých dramat, jsou briskním ponorem do hlubin herecké duše a branže. Ne ovšem bolestínským, ale groteskním a vtipným.

Snad nejlépe záměr autorů odhaluje scéna, v níž si Ivan Lupták ze tváře snímá jednu masku za druhou. Každou z nich můžeme chápat jako jednu z rolí, kterou v minulosti ztvárnil, jíž musel pochopit a prožít. V lecčem mi to připomnělo krátkometrážní snímek S úsměvem režiséra Lubomíra Beneše a výtvarníka Oldřicha Smutného, o klaunovi, který se nemůže zbavit svého profesního úsměvu. Výstup ovšem odhaluje také jeden ze základních problémů inscenace. To, že herci v průběhu života ztvární bezpočet postav, které se do nich určitým způsobem otiskují, totiž víme. Nic nového nám to neříká, nic to nerelativizuje. Inscenace navíc končí, tak jak se dá očekávat; postupným rozebráním scény. Divadlo a realita se začínají prolínat. Výjev je to ovšem už moc zprofanovaný a opotřebovaný. I když hra nemá jednolitý děj, závěr by přeci jen potřeboval ještě vycizelovat. Možná by se mohl obloukem vrátit zase zpátky k Hamletovi.

---

Hodnocení:

Pokud by si Divadlo Na zábradlí svými předešlými inscenacemi neposadilo laťku tak vysoko, zřejmě by se o Hamletech psalo takřka jako o zjevení. Hra totiž výrazně převyšuje tuzemský průměr. Mikulášek s Viceníkovou už ale v minulosti vytvořili i lepší představení, navíc v Hamletech zopakovali některé své ozkoušené postupy. Přesto jde ale o spektakulární podívanou.

81%

Pavel BestA