V Divadle Na zábradlí efektně zabíjejí Požitkáře
Na konci minulého týdne uvedlo Divadlo Na zábradlí svou první podzimní premiéru. Stali se jí Požitkáři Jan Mikuláška a Dory Viceníkové. Ačkoli název inscenace svádí k dojmu, že by mohlo jít o třeskutou komedii věnovanou radostem života, a lidem, kteří si jeho darů umí užívat plnými doušky, opak je pravdou. Požitkáři totiž vyprávějí o smrti.
Po tématu sáhli autoři inscenace zcela záměrně, neboť měli pocit, že se jím současná uspěchaná a přetechnizovaná společnost zabývá stále méně. Smrt byla v posledních letech podle jejich názoru vytěsněna až na okraj lidského zájmu, kamsi za horizont, kam je lepší se vůbec nedívat. Svým dílem k tomu měl přispět i sílící kult věčného mládí. Ze smrti se tak stalo svého druhu tabu, o kterém není radno se bavit. Přitom jde ale nezpochybnitelnou součást našeho světa, vlastně jedinou jistotu, kterou člověk má. „I toto na první pohled nejsmutnější téma však v sobě skrývá velké divadlo, rituály, klišé a fráze, které lze vnímat odlehčeným i leckdy humorným způsobem,“ stojí v oficiální brožuře k inscenaci. A právě tímto směrem se rozhodli režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková vydat.
Požitkáři tak mají podobu absurdní grotesky. To je patrné hned z úvodní scény, v níž se představuje jeden ze tří nových členů zdejšího souboru, Jakub Žáček. Jeho postava stejně jako všechny ostatní nemá žádné jméno, ze stylizace je ale patrné, že jde pravděpodobně o moderátora, konferenciéra, či snad přednášejícího, který objíždí regionální kulturní centra a účastní se zde besed a diskusí. Chápe se proto ihned slova a rozvíjí dlouhý monolog na předem připravené téma. Tím má být smrt, řečník však kolem něj tak dlouho víří, až nakonec zmíní všechno možné a nemožné, jen lidskému skonu nevěnuje jediné slovo. Entrée je to působivé. Díky Žáčkově kadenci a schopnosti ztvárnit mluvčího jako lehce afektovaného mudrlanta, jenž si ve své úlisnosti nezadá s leckterým podomním prodejcem, navíc i vtipné.
Děj, pokud se dá v klasickém slova smyslu vůbec o nějakém mluvit, je zasazen do červeně laděné společenské místnosti, nevelkého hotelového salónku, kde se záhy schází prazvláštní nesourodá skupinka osob. Jestli mají lidé něco společného, co zde dělají a na co čekají, nevíme. Ačkoli se inscenace odehrává v jakémsi neohraničeném bezčasí, oblečení hlavních hrdinů jakož i scéna samotná evokují období 60. let. Výtvarné řešení, za nímž stojí scénograf Marek Cpin, efektně za pomoci skel a několika zrcadel propojuje a zmnožuje divadelní prostor. Jeviště tak v lecčem připomene slavný červený pokoj z Městečka Twin Peaks. Se seriálem má inscenace společnou také podobně záhadnou surrealistickou atmosféru. Tu ještě více ozvláštňují krátké citace z knih slavných literátů v čele s Thomasem Bernhardem, Reinerem M. Rilkem a Vítězslavem Nezvalem. Právě na ni, tedy na groteskně mrazivou atmosféru, představení nejvíce spoléhá a nejvíce z ní těží.
Ucelený příběhový rámec budou diváci u Požitkářů hledat marně. Ten zde totiž úplně chybí. Představení se tak rozpadá do jednotlivých, i když celkem zdařilých a černým humorem prostoupených, scének ilustrujících jak nečekaná a absurdní může někdy smrt být. Právě neschopnost propojit samostatně stojící skeče v pevný jednolitý útvar, je zřejmě největším problémem celého představení. Nic na tom nezmění ani bravurní herecké výkony dalších dvou nových členek zdejšího ansámblu – efemérní Jany Plodkové, která v kabelce skrývá popel svého mrtvého manžela a hřmotněji vystupující Dity Kaplanové, jež se děsí trapné smrti v divadelní lóži. Kromě celistvosti ještě inscenace postrádá jeden důležitý aspekt, hlubší ústřední myšlenku. Směrem vzhůru ji naštěstí, silou vskutku titánskou, táhne osobitá atmosféra zakončená strhujícím danse macabre, tedy rejem či tancem smrti.
Hodnocení:
Pekelný koflík se smrtí se autorské dvojici Mikulášek, Viceníková podařilo umíchat relativně dobře. Hlavní zásluhu na tom má štiplavý šibeniční humor, který jako základní ingredience, zafungoval skvěle a dodává výslednému produktu potřebný říz. Inscenaci je třeba naopak vytknout přílišnou fragmentárnost. Nepůsobí totiž jako jednolitý celek, ale jen jako soubor na sebe navazujících scének. Hosté si tak v Divadle Na zábradlí ve skutečnosti pochutnají spíše na jednohubkách s ďábelskou pomazánkou, než na avizovaném pálivém guláši.
Představení bylo jedním slovem zvláštní. Zvláštní ale příjemné, jakýmsi podivně sladkobolným způsobem vzrušující. Abstraktní a přesto konkrétné, aburdní a přesto uvěřitelné
Snad při dalších představeních vychytají drobné nedocvaky. Pak by mohla být inscenace vskutku parádní.
Na představení se s manželem chystáme 14. 11., tak jsme zvědaví, jaké bude. Podle ohlasů, co jsme zatím četli, zřejmě nadprůměrné, tak už se těšíme…