Jako svou letošní první podzimní premiéru uvedlo před pár dny Divadlo pod Palmovkou Shakespearova Othella. Inscenace je to v lecčem klasická, v lecčem naopak moderní a novátorská. Zatímco dialogy jsou víceméně původní, kostýmy odkazují k současnosti. Co však diváka asi hned na první pohled nejvíce zarazí, je postava hlavního hrdiny. Othello totiž v sobě nezapře svalnatého bělocha.

Přestože od posledních povodní, které zasáhly naše hlavní město, uplynul už rok a půl, Divadlu pod Palmovkou se stále nepodařilo zrekonstruovat své poničené prostory. Její umělecký ansámbl tak i nadále působí jako kočovný soubor a hru musel nazkoušet mimo svou domovskou scénu. Azyl našel v Divadle v Dlouhé, kde mělo představení 26. října premiéru, minulý týden ho pak diváci mohli zhlédnout i v pražské Komedii. Jako kdyby ani výše zmíněné problémy nestačily, krátce před úvodním představením došlo ke zranění herců Jana Huška a Radka Valenty, kteří si ublížili při zkouškách pohybově náročných bojových scén. Jan Hušek se tak s rukou v dlaze ujal choreograficky méně náročné role Lodovica a jeho původní postavu Cassia ztvárnil Jan Konečný.

Přestože hra vznikla před čtyřmi sty let, má i současnému divákovi bezesporu co říct. Jejími hlavními prvky jsou totiž i pro dnešní společnost známé elementy jako žárlivost, intriky, kariérismus a rasová nesnášenlivost. Středem pozornosti se stává silný, zralý muž tmavé pleti, který se potají ožení s bílou urozenou kráskou, což v době renesance bylo takřka nemyslitelné. Othello je navíc svým okolím nelichotivě titulován jako Maur, či negr. Jeho úplné začlenění mezi benátskou smetánku je proto takřka nemožné. Jde ovšem o úspěšného vojevůdce, což v druhých vyvolává značnou dávku závisti. Do děje tak vstupuje záludný intrikán a schopný manipulátor Jago, jenž z nevraživosti a pro svůj vlastní prospěch křivě obviní mladou manželku Desdemonu z cizoložství.

Vzhledem k tomu, že síla Shakespearových děl vyvěrá z autorova jedinečného jazykového blankversu, je nutné ocenit rozhodnutí režiséra Michala Langa použít brilantního překladu Martina Hilského. Jednotlivé dialogy jsou tak nesmírně kvalitní a úderné. Otázkou však zůstává, zda se Shakespearovská květnatá mluva příliš nebije s moderně pojatou inscenací. Režisér Lang totiž transformoval příběh z poloviny 15. století do současného vojenského prostřední. Jednotlivé postavy se tak po jevišti procházejí v uniformách. Místy díky tomu dostává hra na jisté komičnosti, jako když například Othello sedící před notebookem, či Jago s mobilním telefonem u ucha vypouštějí z úst košaté dialogy o lásce a nenávisti.

 
Na druhou stranu však má studená, neosobní, až hermetická atmosféra vojenské základny něco do sebe. Režisérovi se jejím prostřednictvím celkem efektně daří vykreslit ponorkovou nemoc, která mezi hlavními hrdiny propuká. Jevištní scéna je maximálně zjednodušená; skládá se z několika lavic a židlí, doplněná je bočními vstupy a hlavním portálem, který je vyřešen prostými vraty. Vytknout se naopak inscenaci dá zatím ještě ne zcela vybroušený pohyb některých aktérů. V několika scénách je navíc divadelní jeviště doslova přeplněné osobami, které zde pouze postávají, či mlčky sedí na židlích a pozorují dění okolo.

Z jednotlivých hereckých výkonů je nutné vyzdvihnout Jana Teplého v roli záludného pleticháře Jaga. Ten se mistrnou rétorikou a jemnou ale přesvědčivou mimikou stává nejsilnějším článkem celé inscenace a odsouvá do pozadí ústřední postavy Othella a Desdemony, kteří především na počátku inscenace působí poněkud křečovitě. Oběma protagonistům – Ondřeji Veselému i před nedávnem teprve dvacetileté Angelice Sbouli více sedí nervové vypětí v závěru dramatu, než novomanželská idyla na počátku hry. Veselý se pak výrazněji projeví až v druhé polovině inscenace, nicméně i zde diváky místy zřejmě lehce zatahají za uši jeho až přílišně zvučné sykavky. Otázkou je, zda bylo vhodné za Othella, zvolit právě Veselého, jehož tvář s ostře řezanými germánskými rysy a nakrátko střiženými vlasy by se hodila spíš pro ztvárnění nacistického pohlavára než snědého Maura. To Angelika se zdá být, alespoň po vizuální stránce, pro Desdemonu jako zrozená. Její křehkost se v závěru rozhodnul režisér Lang podtrhnout miniaturní, snad až lehce nepadnoucí noční košilkou, díky níž ještě více vynikne její nevinnost.

Hodnocení:

I přes konfrontaci Shakespearovského jazyka s moderním prostředím a užíváním mobilních telefonů a notebooků si inscenace uchovává relativně vysokou kvalitu. Pomineme-li kontroverzní nastínění osoby samotného Othella a místy se projevující hereckou nezkušenost konzervatoristky Angeliky Sbouli, patří představení v rámci těch moderně pojatých spíše k těm zdařilejším. Měrou vrchovatou za to může bravurně ztvárněná postava proradného Jaga.

65%

Markéta Texlerová