Na divadle mě zajímají hlavně obrazy, říká režisér Bárta

Přerod Vojtěcha Bárty z dramaturga v režiséra se uskutečnil teprve nedávno a už má tento umělec na kontě několik výrazných inscenačních počinů. Jeho vizuálně originální obrazy a myšlenkově vyzrálé produkce obohacují nyní třetí sezónou divadelní prostředí na Žižkově. Vojtěch Bárta je stabilní osobnost s jasnými názory. Příští událostí jeho spolku bude dne 18. 5. repríza inscenace „Zlaté město“. V ní tvůrci varují před rozprodáváním Prahy developerům.

Ve slovech je Bárta úsporný, zato nešetří obrazy. Jeho imaginace je tak silná, že vede diváky zkratkou přímo k odevzdání se tématu. Po svých prvotních divadelních pokusech, které dosahovaly zřetelných uměleckých kvalit (zejména jeho režie hry Marka Horoščáka „Trakl“, uvedené ve Strašnickém divadle X10 s Šimonem Krupou v titulní roli), založil Chemické divadlo. V prostoru Venuše ve Švehlovce, kde jeho ansámbl působí po boku divadla Depresivní děti touží po penězích, následně uvedl čtyři inscenace. Bártův efekt spočívá v kombinaci až vědecké systematičnosti na jedné straně, současně však v jeho schopnosti vizualizace snové poetiky na straně druhé. Rozhovor s ním byl pro mě poutavý.

Vystudoval jste dramaturgii a jako dramaturg se uplatnil například v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Hostoval jste také v několika jiných divadlech. Co Vás přimělo založit vlastní divadlo a stát se režírujícím dramaturgem?

K divadlu jsem se původně dostal přes knihy a přednes. Často jsem spolupracoval se scénografkou Janou Hauskrechtovou. Obdivuji na ní schopnost magicky zhmotňovat a odhmotňovat prostor, velmi smyslovou práci s objekty z masa a krve, které pak někdy jakoby nic neváží. Postupně jsem si uvědomil, že mě na divadle zajímají zejména obrazy a vůbec bezprostřednější smyslové vjemy, schopné přivodit stav fascinace, transu a hlubšího poznání.

Chemické divadlo při svém vzniku avizovalo zaměření na inscenování poezie, zpracovali jste poezii starých Aztéků pod názvem „Zkáza Tenočtitlánu“. K jaké chemické reakci došlo, že jste se od původního plánu dramaturgicky odklonili?

Divadlo poezie je sporný termín – nejpřesnější definice, co si vybavuji, za divadlo poezie považuje obecně divadlo nedramatického textu. Poezie v našem pojetí je širší pojem, nejde nám jen o poezii slova, spíše o celkový klíč, který umožňuje jít pod povrch zdánlivě všední reality, dotýkat se nahoty existence, podvědomí, snů, vytvářet jiné světy. Bohužel, to jak lidé na poezii nahlížejí, je kontaminováno představou deklamace, svazácké estrády či statických večerů pod lampou. V Chemickém divadle jde spíš o určité způsoby obraznosti, které nás propojují se surrealisty, magickými realisty, všemi snivci a buřiči – a to i těmi, kteří žili před stovkami let. Aztécká poezie tak v našem plánu sousedí s Blecherovou surrealistickou prózou a scénářem napsaným velmi volně na motivy Meyrinkovy povídky a současného pražského dění. K nějakému posunu přesto dochází, „Zlaté město“ je zřejmě nejvíce autorské a také se chce příměji dotýkat reálií současného světa. Jde o zobrazení používající techniky zrcadlových bludišť – věřím však, že obraz je sám o sobě pravdivý a upozorňuje na aspekty, které jinak odmítáme.

K jakému divadelnímu žánru sám jako divák inklinujete? A která období divadelní historie Vás přímo fascinují?

Vše existenciální a groteskní, obrazné, tajemné a ne zcela zachytitelné slovy. Věci angažované, ale ne natloukané do hlavy kladivem, ponechávající volné pole imaginaci diváků. Žánr mi už nepřipadá tak důležitý. Z toho, co jsem měl možnost aspoň trochu vidět, mám zvláště rád režie Dimitera Gotscheffa, něco z Castorfa, obdivoval jsem Jürgena Gosche. Na dálku mě fascinuje Romeo Castellucci a jeho Societas Raffaello Sanzio. V Čechách zejména Nebeský, Pitínský, Lébl. Z tvůrců mé generace jsou určitě zvláště skvělí Jan Frič, Jan Kačena, Lucia Repašská, Ivan Buraj a je jich určitě mnohem víc.

Nyní připravujete premiéru inscenace, která se bude zabývat Šumavou. Jak vzniká scénář k této realizaci? Můžete, prosím, přiblížit něco víc z přípravy projektu?

Nový scénář vzniká trnitě – vzhledem k letos proškrtanému rozpočtu na Ministerstvu kultury a naprosté nepodpoře městské části Praha 3 nemáme dost peněz na důstojnou realizaci původního záměru –  fresky o Šumavě na motivy Klostermanna, Váchala a současného dění. Dlouho dopředu připravovaný záměr je tak v zásadě k ničemu – nemůžeme si dovolit zaplatit řadu nákladů. Na představení budu i koncepčně spolupracovat s herečkou Danou Markovou a bude to téměř monodrama v hlavní roli s Jakubem Folvarčným.

Jaká další témata dlouhodobě čekají na zpracování Chemickým divadlem? Jaké obsahy si vás pravděpodobně budou nacházet?

Na podzim dále budeme dělat představení podle výboru z celoživotního díla polského básníka Edwarda Stachury – Smířit se se světem. Na motivy života tuláka, člověka věčně hledajícího, vznikne představení plné existenciálních i etických otázek. Dramaturgický plán na další rok ještě nezveřejňuji – na obzoru se rýsují nové, velmi divoké a krásné náměty, ale provází nás i velké existenční potíže a otázka je, jak náš podnik dále udržet.