Nová divadelní sezóna před pár týdny odstartovala. V těchto dnech je tak po celé republice možné navštívit velké množství premiér. Jednou z nich je i inscenace Vlčí jáma z produkce pražského Divadla v Dlouhé. Ačkoli se po herecké stránce představení relativně povedlo, celkové vyznění hry už bohužel tak kladně hodnotit nelze.

S oprašováním pozapomenutých děl a jejich neméně neznámých autorů se v posledních letech roztrhnul pytel. Nejde přitom zdaleka jen o trend, který se projevuje na prknech znamenajících svět, ale můžeme ho pozorovat také v jiných uměleckých oblastech. Přesně do této škatulky pak patří i zbrusu nový počin Divadla v Dlouhé. Základem pro nastudování letošní premiérové inscenace se totiž stal bezmála osmdesát let starý, hlavně však již takřka neznámý, román Jarmily Glazarové. Ten spatřil světlo světa krátce před 2. světovou válkou. Tehdy sedmatřicetiletá autorka, která se později stala funkcionářkou KSČ a hlasitě volala po trestu smrti pro Miladu Horákovou, v něm vylíčila život osiřelé osmnáctileté dívenky Jany, které se ujme despotická paní Klára a její manžel Robert.

Vzhledem k sociálnímu přesahu díla, jejž zprostředkovávají postavy vykořisťovaných služek, se kniha relativně brzy po nástupu komunistů k moci dočkala filmové adaptace. Snímek natočil v roce 1957 režisér Jiří Weiss. I přes výše zmíněné jde ovšem o nadmíru zdařilé dílo, v němž exceluje trojice Jana Brejchová, Miroslav Doležal a Jiřina Šejbalová. Zejména pak poslední zmiňovaná v roli panovačné Kláry Rýdlové dosáhla mimořádně působivého výsledku. Nyní po knize sáhl čtyřicetiletý režisér Martin Františák. Nejde přitom o jeho první zkušenost s textem Jarmily Glazarové. Před časem totiž nynější umělecký šéf činohry Národního divadla Brno nastudoval pro Jihočeské divadlo autorčin Advent.

Do hlavní role se Františák rozhodl obsadit nepříliš známou zlínskou herečku Helenu Čermákovou. Ta si s postavou Kláry Rýdlové poradila docela obstojně, i když v jejím podání působí stárnoucí žena spíše jako nesnesitelná semetrika, než jako silná despotická vládkyně rodinného krbu, která ze všech okolo sebe pomalu vysává život. Možná se na první pohled zdá, že jde o drobný sémantický rozdíl, opak je ale pravdou. Částečně se tak totiž mění vyznění celého díla. Významněji prokázat své herecké schopnosti bohužel v inscenaci nedostala talentovaná Veronika Lazorčáková. Její osmnáctiletá Jana má totiž na scéně překvapivě jen minimum příležitostí k vyniknutí. Nejvěrohodněji tak z celého tria působí Jan Vondráček, který se postupem let vypracoval až v jednu z hlavních hereckých opor Divadla v Dlouhé. Mimo jiné zde zachraňuje také průměrné Shakespearovo Mnoho povyku pro nic. Robert Rýdl v jeho podání je mnohovrstevnatou osobností, jíž sice dominuje jistá unylost a uťápnutost, čas od času však z ní vytryskne i nečekaný elán a bujarost.

Intimní charakter knižní předlohy by bylo možné podtrhnout minimalistickou jevištní scénou, na jakou jsou diváci zvyklí třeba z Divadla Komedie. Ta totiž nechává větší prostor pro fantazii a zároveň umožňuje lepší vyniknutí hereckých partů. Scénograf Marek Cpin bohužel vsadil na doslovné rozvržení jeviště; ve vaně je dokonce skutečná voda namísto té imaginární. Také hudby jako kdyby bylo v inscenaci až příliš. Celé představení tak působí až jakýmsi filmově přebujelým dojmem. To jsou však spíše jen maličkosti. Hlavním kamenem úrazu celé hry je totiž její knižní předloha. Vystavěná je hlavně na emoční stránce, mužskou optikou lehce přepjaté, v níž je upozaděna dramatická linka i gradace děje. Toho si koneckonců povšimli už krátce po vzniku díla literární kritici, kteří hovořil o „kompozičně nezvládnutém ději“. A lze jim přitom dát za pravdu i o osmdesát let později.

Hodnocení:

Ačkoli herecké výkony všech zúčastněných patří spíše k těm nadprůměrným, inscenace jako taková nemá současnému divákovi moc co nabídnout. Některá její témata jsou již zcela pasé, chvílemi navíc dílo sklouzává k banálnosti. Namísto děje sází Vlčí jáma na tísnivou atmosféru, kterou se ale úplně nedaří vytvořit.

62%

Pavel BestA