Dotovat nebo nedotovat Divadlo Na Fidlovačce?

Kauza potenciálního zavření Divadla Na Fidlovačce rozděluje veřejnost na dva názorové tábory. První tábor, ultrapravicový, zastává teorii přirozeného výběru, tedy připouští zánik každého divadla, které si na sebe nevydělá samo. Druhý pak usiluje o diskuzi nad zachováním této scény i za cenu neplánovaného navýšení dotací. Pravda bude jako obvykle někde uprostřed.

Stojíme na křižovatce, která není jednoznačná a nás nutí přemýšlet v abstraktních pojmech, často dosud nedefinovaných a možná dokonce nedefinovatelných. Soukromá divadla mají sice status soukromých firem, ale jsou kulturní hodnoty soukromým statkem? A plní snad státní divadla službu veřejnosti lépe, než ta soukromá?

Finanční škrty znamenají v praxi vždy jistá omezení; to je neúprosná rovnice. Ředitelka Balzerová se s tímto faktem nesnadno vyrovnává, darovala přece svému divadlu léta života a kariéru. Nepřipouští kompromisy, k 1.1. 2016 ze svého postu odchází a předpokládá zánik celého divadla. Ale potíže s financováním se ani zdaleka netýkají pouze Divadla Na Fidlovačce. Máme státní divadla, máme soukromá divadla. Posuzovat jejich nároky na přežití je prekérní disciplína, na uměleckou činnost přesné tabulky neexistují. Jak porovnat divácký zájem versus uměleckou kvalitu? Jak porovnat cílové skupiny, například generační odlišnost vkusu? Kdo má větší právo na existenci? Nastavit dotační systém tak, aby vyhovoval všem? To je nemožné. Uchylovat se k radikálním řešením je likvidační a nakonec bolí všechny strany, nedělejme to proto. Je třeba hledat nové varianty, nikoli šířit paniku. Pokud systém něco nepřipouští, pak musí nastoupit výjimky. Jedině individuální přístup umožňuje přiblížení spravedlnosti pro všechny.

Hrát, jednat (act, acting), ukazovat a napodobovat skutečnost lidem pomáhá. Z dějin divadla víme, že lidstvo toto dramatické umění praktikuje už od dávnověku. Nejprve jako rituál, později u příležitosti festivalů a společenských událostí, následně při významných svátcích. Od doby, kdy se přestalo hrát na veřejných prostranstvích a divadlo se dostalo do soukromých objektů, muselo být samozřejmě hrazeno svými objednavateli. Na hradech, zámcích, v soukromých sídlech. Stalo se součástí privátního programu určeného pouze pro zvané. Státní divadla jsou vrcholem dosavadního vývoje. Divadlo pro všechny, národ sobě. Porevoluční celospolečenská privatizace přivedla na svět také soukromá divadla. Mají státní provoz doplňovat. Doba pokročila a vracet se k chápání modelu soukromého provozování umění tak, jak platil před sto padesáti a více lety, to by byl nutně krok zpět. I soukromá divadla musí být státem dostatečně podporována. Ano, jedná se zde totiž o společenskou objednávku. Divadlo Na Fidlovačce diváckým nezájmem rozhodně netrpí a má stále vyprodáno. Tohle není jen zoufalství Elišky Balzerové. To je zoufalství nás všech.

Jaroslava Šimáková