Na začátku minulého měsíce vyšel český překlad nejnovějšího literárního počinu slavného italského spisovatele Umberta Eca. Jmenuje se Nulté číslo a dává nám nahlédnout do temných zákoutí novinářské profese skrze deník Zítřek, který ovšem nezačne nikdy vycházet.

Letošní rok je pro milovníky děl Umberta Eca jako zaslíbený. Na jeho začátku totiž spatřil poprvé v češtině světlo světa autorův literárně-kulturní esej Otevřené dílo. Na konci března pak nakladatelství Argo obohatilo tuzemský knižní trh o doplněné vydání Foucaltova kyvadla. První říjnový den se pak na pultech českých knihkupců objevil román Nulté číslo. Ten Eco dopsal na sklonku loňského roku a na začátku toho letošního mu ho v Itálii vydalo jeho domovské nakladatelství Bompiano, u nějž zatím slavný piemontský rodák publikoval všechny své dosavadní literární počiny. Za českým překladem knihy stojí vydavatelství Argo, které si s jeho vytištěním nebývale pospíšilo. Podařilo se mu ho totiž vydat dříve, než kupříkladu spatřilo světlo světa v angličtině. Ve Spojených státech je k dostání od dnešního dne. Ve Velké Británii si knihu budou moci lidé poprvé přečíst až tento čtvrtek, kdy ho na zdejší trh uvede nakladatelství Harvill Secker. Spěch se naštěstí nijak neodrazil v kvalitě českého překladu, za nímž stojí Anežka Charvátová.

Po obsahové stránce navazuje Nulté číslo na předchozí Ecovy literární počiny. Podobně jako kupříkladu takřka třicet let staré Foucaltovo kyvadlo, nebo před pěti lety vydaný Pražský hřbitov, i nynější novinka se opět točí okolo spikleneckých teorií. Na tom není samo o sobě nic špatného. Řada velkých spisovatelů se po celý život často pitvala v jednom či několika málo tématech. Kulisy Nultého čísla jsou v tomto případě ovšem výrazně jiné, než na jaké jsou Ecovi čtenáři zvyklí. Děj knihy se totiž oproti většině autorových děl odehrává takřka v současnosti. Situován je do Milána roku 1992, kdy byla v Itálii spuštěna velká protikorupční akce s názvem Čisté ruce, jež měla zatočit s hojně rozšířenými mafiánskými praktikami. Ačkoli byla očekávání veřejnosti velká, nakonec se příliš nenaplnila. „Umístění příběhu do roku 1992 umožňuje čtenářům nalézt vlastní interpretaci toho, co se dělo poté,“ prohlásil Eco pro francouzský deník l’Humanité.

Hlavním hrdinou příběhu je padesátiletý, nepříliš úspěšný novinář Colonna, který se nechá zlákat nabídkou jistého Simeie. Ten se chystá pro záhadného mecenáše, komtura Vimercateho, rozjet noviny nazvané Zítřek, respektive začít s přípravou nultých čísel tohoto deníku. Ačkoli má navenek jít o investigativní plátek pídící se po „pravdě“, ve skutečnosti mají noviny posloužit komturovi jako prostředek k vydírání mocných. Collona přitom od Simeie dostane speciální úkol. Má sice v novinách působit navenek jako jeho zástupce, ve volných chvílích má ale sepisovat knihu o tom, jak Simeie deník skvěle vedl. Děj se tedy rozbíhá relativně slibně. Právě úvod je podle všeho nejsilnější částí knihy. Eco zde využívá svých bohatých novinářských zkušeností a poodkrývá čtenářům, jak taková práce v denním tisku vypadá. Pohled je to samozřejmě dosti mrazivý a nelichotivý. Obsah Zítřka je nejenže přizpůsobován potřebám komtura, ale určován řadou méně či více absurdních pravidel. Snahou je získat si co nejvíce čtenářů. Pravda jde samozřejmě úplně stranou. Skrze postavu Simeie Eco vysvětluje svým podřízeným a tedy i čtenářům, proč ten a ten typ článku má vypadat, tak a tak, jak se podsouvají čtenářům vlastní názory, jak při vyvracení vlastních chyb udělat ze čtenáře ignoranta a podobně.

S dalšími stránkami však stále více do popředí vystupuje druhá linka příběhu. A světě div se, je věnována nejen mediální manipulaci a falzifikaci skutečnosti a minulosti, ale především spikleneckým teoriím. S těmi Colonnu seznamuje jeden z členů redakčního týmu deníku Zítřek, jistý Romano Braggadocio. Podle něj nebyl na konci 2. světové války Mussolini zavražděn, ale podařilo se mu uprchnout do Argentiny. Na tuto tezi se pak nabaluje řada dalších. Románem se to tak opět hemží tajnými organizacemi, zednářskými uskupeními, komploty sahajícími až do vlády, nebo do Vatikánu. Co jsou pouze smyšlenky a fantasmagorie, a co skutečnost, je samozřejmě těžké poznat. Pro českého čtenáře, který nezná dopodrobna novodobé italské dějiny, je to samozřejmě ještě výrazně těžší. Možná o tom právě kniha je, o tom, že vlivem médií a neustále se vynořujících spikleneckých teorií, už nejsme sto rozlišit, co je pouhý komplot a co realita.

Se zajímavým vysvětlením poněkud brakového charakteru knihy přišel český publicista Milan Ducháček. „Vědom si svého věhlasu, rozhodl se Eco sehrát další partii s odolností čtenářů i arbitrů vkusu z kulturních rubrik. Zůstává věrný předpokladu, že všechno už bylo napsáno, nezřídka mistrovsky, a pokusil se věc důsledně obrátit. Vytvořit knihu s plným vědomím takhle příšerně, to si žádá odvahu a formát,“ myslí si. To proto údajně Umberto Eco v knize používá nejotřepanější literární klišé a stylisticky se blíží béčkovým americkým thrillerům. Možné to je. Nic to ovšem nemění na tom, že celkový umělecký dojem z románu je nevalný. Zda záměrně, nebo nezáměrně, je podle mě relativně jedno. Vrcholem všeho je pak moralistní závěr, který je dobrý tak akorát někam do televizní debaty, do knihy ale jednoznačně nepatří. Vzhledem k tomu, že je Ecovo jméno již delší čas skloňováno v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu, nabízí se srovnání Nultého čísla s Oslavou bezvýznamnosti Milana Kundery, který by ji mohl v dohledné době též získat. Komparace přitom nedopadne pro Ecův nejnovější výtvor vůbec lichotivě. Ačkoli Kundera v nedlouhém románu také rozpracovává jedno ze svých oblíbených témat – tedy smysl pro humor, noří se v nedlouhé knize hluboko pod povrch, odmítá zaběhnutá klišé, politické vidění světa, a rozehrává tak mnohovrstevnatý příběh, který nám poskytuje plastický obraz dnešního světa. To Nulté číslo klouže jen po povrchu. Dotýká se sice některých neuralgických bodů naší společnosti, žádný výraznější umělecký otisk však nezanechává.

Hodnocení:

Umberto Eco sice děj svého nového románu umístil takřka do současnosti, respektive do nepříliš vzdálené minulosti, což mu umožňuje prodchnout román celkem efektními narážkami, téma však zůstává podobné jako u jeho předchozích děl. Tentokrát popisuje neutěšenou politickou situaci v Itálii roku 1992, kdy došlo k řadě skandálů a spuštění protikorupční akce s názvem Čisté ruce. Dílo má tak spíše moralistní než uměleckou hodnotu.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2015

Překlad:
Anežka Charvátová

62%

Pavel BestA