Emika, vlastním jménem Emma Jolly, pochází z Velké Británie, žije v Berlíně a kořeny má v České republice. Šestého června představila v Meet Factory svou novou, v pořadí druhou desku, nazvanou jednoduše Dva.

O příjemné překvapení se přitom postarala už svým prvním, eponymním, albem z roku 2011, kde snoubí pop a osobitě uchopenou tresť dubstepu. Album bylo svěží, sebevědomé, produkčně vymazlené a navíc autorské: Emika si hudbu dělá sama od a do zet. Není jen hlas, je i mozek projektu. První vteřiny desky Dva také nesou překvapení. Úvod si na starost vzaly jen zasněné smyčce prosté samplů. Dobrá, to samo o sobě není až tak překvapivé. Emika má klasické hudební vzdělání, sama hraje na klavír a akustické nástroje u ní i dříve dostávaly prostor, například na EP Klavirni (2013) dokonce výsadní. Do zvuku houslí se ale po nějaké chvíli ozve operní hlas Michaely Šrumové. Musím přiznat, že až tento zážitek mě dovedl k tomu vyhledat si o Emice nějaké personálie. Ejhle, ona má české kořeny. A já název alba do té chvíle bral jako shodu lingvistických náhod nebo nějaký nahodilý odkaz bez hlubšího smyslu…

Prostor pro virtuózní nástroj a operní hlas, u alba této producentky elektronické hudby, předznamenal směr celého alba. Vlastně není důvod příliš rozporovat její nedávná slova z krátkého rozhovoru pro radio Wave. Po stránce produkce není Dva nijak progresivní – pokud ovšem progresivitu nevidíte v opatrném oťukávání moderní klasické hudby. Tempo desky přibrzdilo a projev není zdaleka tak expresivní, jako na předešlé desce. Emika ubrala plyn, očesala kompozice a dala více prostoru jednotlivostem.

Samo o sobě to znamená, že řada lidí bude preferovat první desku. První deska je párty. Dva není párty. Emika říká, že u prvotiny se víc zaměřila na sebe samu. Chtěla se předvést ve světě mužů. Druhá deska je oproti tomu zaměřena na svět okolo a ptá se po kořenech toho všeho, co Emika žila a čeho byla součástí na svých cestách v rámci nekončícího turné. Prý se víc zaměřila na naraci. Nevím, z tak skrovného počtu slov, které tvoří texty alba, nedokážu dešifrovat celistvý příběh a repetitivní skladby samy o sobě narativní progres moc nenabízejí. Rozhodně je ale poměrně zřetelná snaha skloubit témbrovou práci se skladbou, jak ji známe u elektronické hudby, s komponováním v duchu hudby klasické. Žánrový mix popu a dubstepu se příjemně vytrácí. Emika zkrátka vykročila od škatulek k vlastnímu zvuku. Zraje a to je velice příjemné.

Osobně se velice těším na příští plnohodnotné album. Nutno totiž uznat, že Dva je místy deska nejistá. Nebaví celý hrací čas konstantně. Místy se ztrácí v nedotažených nápadech jakoby Emika stále hledala pevnější půdu pod nohama. To hledání sebe sama je ale velice fajn sledovat. Než plnohodnotné album přijde, můžete se těšit nejen na nové EP, ale také například vedlejší projekt moderní vážné hudby. Hostovat na něm bude opět Michaela Šrumová a k tomu Pražská filharmonie nebo Apollo String Quartet. Uvidíme, jak se s touto převelice náročnou disciplínou Emika popere.

Hodnocení:

Dva je deska převážně poklidná. Basová linka stereotypně pulzuje o fascinaci hlubokými tóny, syntetizátor v čistém tónu o snech mladé generace městských klubů. Do technického království ale čas od času prokvete klasický nástroj nebo prvek klasické hudby. Vše si musí ještě trochu sednout, než se vyváží sňatek klubové energie a touhy po sofistikovanější struktuře kompozice. Zážitek je ale i tak – nebo možná právě díky tomu – sugestivní a příjemný.

Rok vydání:
2013

Vydavatelství:
Ninja Tunes

70%

Jaromír Mára