Velkým ruským klasikám se u nás dlouhodobě daří. Využít se tohoto trendu rozhodli v Městských divadlech pražských. Na závěr sezóny uvádějí dvojici takovýchto děl. Zatímco Rokoko příjemně překvapilo Čechovovým Strýčkem Váňou, Divadlo ABC láká na neméně známého Evžena Oněgina. Obě představení mají mnoho styčných bodů, od tradičního pojetí, až po podařenou scénografii.

„Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati?“ právě tak začíná dopis, který Taťána jednoho dne zašle Evženu Oněginovi. Zároveň jde o verš, který se nejčastěji lidem vybaví při vyslovení jména románu známého ruského dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina. Vrcholné dílo romantismu se u nás i v zahraničí dočkalo za bezmála dvě staletí od jeho vzniku bezpočtu nejrůznějších nastudování. V Divadle ABC se rozhodli jít cestou konvenční, spočívající v co nejvěrnějším převedení původního textu na prkna znamenající svět. Základním stavebním kamenem, na němž hra stojí a z něhož vyrůstá, se stala úprava z pera E. F. Buriana. Ta zachovává vše podstatné. Jen román mírně a velmi citlivě odtučňuje tam, kde je to možné a kde to neznamená žádný znatelnější zásah do páteře příběhu. Z jeviště tak k divákům dolehne většina původních libozvučných veršů, jimž nechybí originalita, vzletnost, ani hloubka. Tradičnímu jazykovému pojetí odpovídá i výprava hry. Kostýmy se shodují s tím, co lidé nosili v první polovině 19. století a také hlavní hudební linku tvoří klasické operní skladby.

Ústřední zápletka, kolem níž se děj Evžena Oněgina točí, je relativně jednoduchá, až banální. „Děj románu není nikterak komplikovaný. On ji na začátku nechce, pak si to rozmyslí, chce ji, ale už je pozdě,“ vysvětlil v kostce hlavní dějovou náplň románu režisér Pavel Khek. Přesto ale Evžen Oněgin dodnes zaujímá nepřehlédnutelné místo v dějinách literatury a fascinuje miliony čtenářů po celém světě. Je to nejen inovativní romantická formou, kterou dílu Puškin dal, ale také psychologickou vybroušeností jednotlivých charakterů, stejně jako obecností a srozumitelností problémů, které se v něm řeší a které minou jen málokterého člověka. „Oněgin zůstává i v roce 2016 především velkým evropským mýtem o lásce, která se mine v čase a prostoru. Milostný příběh, který prožil každý z nás, odmítnutí, které bolí, vyznání, které přijde pozdě, rozhodování mezi láskou a charakterem, to jsou věci věčné a každému důvěrně známé,“ myslí si dramaturgyně Věra Mašková. Nejednomu divadelnímu režisérovi se v minulosti nicméně povedlo román zploštit do polohy pouhé sladkobolné selanky. Tou ale naštěstí Evžen Oněgin na prknech Divadla ABC není.

Hlavní herecký part svěřil režisér Pavel Khek ostřílenému Jiřímu Hánovi. Tomu se vystihnout gesta a chování rozervaného mladíka, který příliš neví, co chce, na jedné straně pohrdá rušným společenským životem, na druhé se sám chová jako prvotřídní dandy, daří tak napůl. Zejména ze začátku jako kdyby Hána tápal a se svou postavou se úplně nedokázal identifikovat. Postupně ale naštěstí více vplouvá do své role a sochá ji správným směrem, takže v závěru mu již přesvědčivost nechybí. Aleš Bilík si sice za své ztvárnění Lenského leckde vysloužil mírnou kritiku, ta ale není na místě. Mladý pražský herec totiž postavu romantického básníka pojímá tak, jak má. Puškin jí totiž dal podobu lehce naivního a navíc láskou opitého snílka. A přesně tak si Bilík na divadelních prknech vede. Pro dnešního diváka je jeho výrazně rozjařený projev možná trochu hůře stravitelný a pochopitelný. Odpovídá nicméně Puškinově předloze. Také sázka na Petru Tenorovou jakožto Taťánu dopadla dobře. Sedmadvacetiletá herečka si nicméně vede lépe v úvodu inscenace, jakožto zamilovaná dívenka, než na konci hry, kdy se stává chladnou, pragmatickou ženou. V této poloze už Tenorová tak jistá není. Příjemným překvapením je výkon Henriety Hornáčkové jakožto Olgy. Vedle ní lze vyzdvihnout také výkon Viléma Udatného v epizodní roli Gremina.

Největším kladem nynějšího nastudování je konzistentnost. Hra od počátku až do konce drží jako celek. Mohou za to nejen herecké výkony, ale také zdařilá scénografie. Ta není ani příliš opulentní, ani příliš minimalistická. Zpravidla si vystačí s pár proprietami, jako jsou stůl a židle. Scénografovi Michalu Syrovému se podařilo propašovat do hry pár efektních drobností. Košaté větve chvílemi kupříkladu slouží jako lustry, chvílemi zase jako koruny stromů. Působivá je také práce železnou oponou, která umožňuje proměnu scény, aniž by herci museli přestat hrát. Snad ještě větší potlesk si zaslouží osvětlení scény. To režisér Khek svěřil do rukou zkušeného designéra Jana Beneše, jenž odvedl na tuzemské poměry mimořádnou práci. Zatímco v některých scénách se postavy procházejí pod zlatavými paprsky, jindy tonou takřka ve tmě, nebo se noří do chladné modři. Právě díky tomu získává inscenace jedinečnou atmosféru a stává se neobyčejným zážitkem.

---

Hodnocení:

Ačkoli se dramaturgyně Věra Mašková nechala slyšet, že Evžen Oněgin nabízí nespočet interpretací, nepustilo se Divadlo ABC do žádného experimentu, ale vsadilo na klasické provedení. To je po všech stránkách povedené. Snad jen postava Zareckého, z níž se stává komentátor dění na jevišti, je v ní trochu nadbytečná a možná by stálo za to ji z inscenace ještě vyškrtnout.

77%

Pavel BestA