F. S. Fitzgerald

Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Čas, jako jedna ze základních fyzikálních veličin, bývá charakterizován jako lineární kontinuum, v němž se události odehrávají ve zjevně nevratném pořadí.

Ale musí tomu tak vždycky bez výjimky být? Nemůže něco začít od konce? F. S. Fitzgerald se v roce 1921 rozhodnul, že si ve své povídce o panu Buttonovi zahraje na pomateného hodináře a pro jednou nechá ozubená kola času běžet proti svému obvyklému proudu. A tak se zrodil Benjamin Button, stařec nemluvně. Zatímco celý svět pomalu a nezvratně stárne, Benjaminovo tělo oproti všem zákonitostem přírody začíná tvrdošíjně mládnout.

Přestože Benjaminův osud je v době jeho narození chápán spíše jako rodinná tragédie, postupně, jak Button mládne, zatímco všichni kolem něho stárnou a chátrají, je příbuznými jeho případ vykládán spíše jako zlomyslná zatvrzelost. „Podle mě prostě nechceš být stejný jako ostatní. Byls vždycky takový, a ani tě nenapadne se změnit.„, vyčítá mu manželka.

Francis Scott Fitzgerald ve své povídce dovedně pracuje s motivem času, jeho relativností a neustálým během. Podobné náměty nejsou v umění ničím příliš neobvyklým. Můžeme je nalézt jak v literatuře, výtvarném umění, tak ve filmu. Objevují se v dílech světoznámých autorů, jen namátkou připomeňme jména jako Ingmar Bergman, Salvador Dalí či Marcel Proust. Fitzgerald ale s časem pracuje docela jinak. V případě svého hlavního hrdiny ho obrací na ruby a využívá nastalého chaosu k tomu, aby jím vykreslil řadu nepsaných pravidel, klišé a absurdit, které ovládají náš svět.

Fitzgeraldův Podivuhodný případ Benjamina Buttona balancuje na hraně dvou zcela odlišných poloh, na jedné straně je to kousavá ironie, kdy autor útočí na zažité představy o tom, jak by se člověk určitého fyzického věku měl chovat, na druhé straně je to trýznivá melancholie ubíhajících ručiček hodinové stroje.

Pokud se v souvislosti s dílem Antona Pavloviče Čechova mluví o „smíchu skrz slzy„, je možné totéž přirovnání použít i pro Fitzgeraldovu povídku o mládnoucím panu Buttonovi. V obou případech nám autoři namíchali sladkokyselý nápoj, který dokáže v tu samou chvíli rozesmát i rozesmutnět. Zde však podobnost mezi oběma světoznámými spisovateli nekončí. I A. P. Čechov tématiku plynutí času v povídce Podvodníci z nouze svým osobitým způsobem ztvárnil, když nechal hlavní postavy svého příběhu svévolně manipulovat s ručičkami domácích pendlovek.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona je krátkou povídkou jednoho dlouhého na ruby převráceného života, neuvěřitelnou fraškou o záludnostech skutečného světa, jímavou historkou o zlovolném mládnutí jednoho starce, ale především příběhem o pomíjivosti a neopakovatelnosti každého, tedy i Benjaminova života.

I na relativně malém prostoru se Fitzgeraldovi podařilo vytvořit dílo jedinečné, které v sobě brilantně propojuje prvky humoru a tragiky. Čtenář se tak bude chvílemi smát, chvílemi ho bude lehce mrazit v zátylku.

Vydavatelství:
Argo/Triton

Rok:
2009

Překlad:
Miroslav Jindra

86%

Pavel BestA