Favoritem Nobelovy ceny za literaturu je Murakami

Udělování Nobelových cen je v plném proudu. Před pár dny byla zveřejněna jména vítězů za fyziku a chemii. Zanedlouho dojde i na literaturu. Žhavým kandidátem je podle sázkových kanceláří japonský romanopisec Haruki Murakami.

Seznam hojně zmiňovaných jmen je však výrazně širší. Už několik let se v něm pravidelně objevuje korejský básník Ko Un, s jehož básněmi se mohli seznámit i čeští čtenáři. První sbírka s názvem Květy okamžiku spatřila v tuzemsku světlo světa již v roce 2005, o šest let později pak na ní navázal soubor To je. Před necelým čtvrt rokem k nim přibyl další svazek Deset tisíc životů z nakladatelství DharmaGaia. Korejský literát, který žil za korejské války jako žebravý mnich, následně se stal politicky aktivním, byl čtyřikrát vězněn a prošel si protialkoholickou i psychiatrickou léčebnou, navíc již dvakrát osobně navštívil Prahu, v roce 2003 se nejprve zúčastnil Festivalu spisovatelů a o osm let později zavítal i na veletrh Svět knihy.

V zákulisí se pak vedle Haruki Murakamiho, kterého čeští čtenáři také dobře znají, mimo jiné i díky jeho poslednímu třídílnému románu 1Q84, který v současnosti u nás postupně vychází, často zmiňuje španělský prozaik a král neobydleného karibského státečku Redonda Javier Marías, jehož první kniha u nás vyšla již před dlouhými jedenadvaceti lety, a jež se u nás snad natrvalo zabydlel knihou fejetonů o fotbale Divoši a citlivky a strhujícím románem Srdce tak bílé. Podle renomované sázkové kanceláře Ladbrooks patří do širšího okruhu favoritů také maďarský grafoman Péter Nádas, jehož román Paralelní příběhy čítá na 1500 stran, a kanadská povídkářka Alice Munroová. To věhlasný norský dramatik Jon Fosse si ještě nějaký ten pátek bude muset na prestižní ocenění podle všeho počkat. Bylo by totiž s podivem, kdyby porota během tří let sáhla dvakrát do Skandinávie.

Ve výčtu potenciálních laureátů nechybí ani zřejmě nejplodnější autorka všech dob Američanka Joyce Carol Oatsová, která už několik desetiletí zaplavuje trh svými romány, povídkami, básněmi i dramaty, jichž už stihla vydat několik set. Čeští čtenáři ji mou znát díky knihám jako Zahrada pozemských slastí, Oni, Blondýnka, nebo Kolo lásky. Kvalita jejích děl je však značně kolísavá. Od mimořádně zdařilých povídek, přes lehce nemoderní romány, až po druhořadé horory. Bez šance není jistě ani trio dalších amerických spisovatelů E. L. Doctorow, Philip Roth, nebo Don DeLillo. Pokud bych si ale měl vsadit, pak bych i vzhledem k politickým konotacím a snaze porotců být lehce kontroverzní, asi volil mezi syrským básníkem Adonise, o němž se jako o možném vítězi hovoří už od doby, kdy se literatuře věnuji a keňským uprchlíkem Ngũgĩ wa Thiong’o. Ze srdce bych však cenu přál Milanu Kunderovi, který by si ji na rozdíl od jiných zasloužil ne svým životem, politickou angažovaností, ale svým literárním dílem.

Pavel BestA