Františákově Paní z moře chybí interpretace

Zařazení Ibsenova dramatu Paní z moře po sedmdesáti letech na dramaturgický plán činohry Národního divadla Brno potěšilo mnoho diváků. Téma osobní svobody řeší většina z nás.  Příběh Elidy Wangelové obsahuje lyriku i realismus, nespoutanost i zodpovědnost, marnost i naději. Tyto ambivalence kladou na realizační tým vysoké nároky.  Ambice projektu nebyly naplněny a paradoxně právě Paní z moře zůstala inscenací bez srdce, postrádající vynalézavost a fantazii. Krásná, ale prázdná.

Paní z moře (jindy Paní z námoří nebo Mořská paní) zaujímá v tvorbě Henrika Ibsena výsostné postavení – je hrou mystickou, která dokáže trefným příměrem ženské duše k svobodě mořského živlu fascinovat diváky po celém světě už sto třicet let. S tajemnou atmosférou nebo poetikou osudovosti si ale režisér Martin Františák hlavu nelámal, ačkoli právě to je hlavním potenciálem této studie lidských povah a vztahů. Vznikla inscenace postrádající empatii, pokoru či alespoň potřebnou dávku intuice. Ne, není pravdou, že za sto let se instituce manželství nezměnila. Změnila se a hodně. Proto je nezbytné protnout motivace postav alespoň v obrysech s dnešním světem, jinak ztrácí veškerou logiku. Stejně jako manžel, ani režisér se Elidě příliš nevěnuje. Inscenace sice skutečné emoce vyvolává, ty ovšem nesouvisí s dramatem samotným, jsou spíše projevem soucitu vůči hercům, kteří dělají, co mohou, přesto boj s absencí obsahu prohrávají. Zejména pak vůči titulní Evě Novotné, která patří mezi nejlepší brněnské herečky a jejíž profesionalita i absolutní pochopení postavy tentokrát nemohou stačit proti přesile povrchně zjednodušeného celku. Inscenovat pouze text, tak jak je napsaný a bez pokusu o vlastní interpretaci, to je málo. Obsadit geniální herce a vytvořit moderní scénu bez kontextu nestačí.

Zvláštní a nepopsatelnou odvahou oplývá režisér, jenž do hlavních rolí obsadí tytéž herce (Evu Novotnou a Petra Halberstadta), kteří donedávna hráli ve stejné instituci podobný příběh nefungujícího manželství jiné Ibsenovy hrdinky – Nory (derniéra listopad 2015). Jedná se snad o  seriál, jehož význam se objasní někdy později? Prvoplánové použití hudby a zbytných projekcí tvoří, společně s výraznou scénografií, nepříhodnou kompilaci, která pouze odvádí pozornost od hlavního tématu. Inscenaci částečně zachraňuje charisma a herecká inteligence Martina Siničáka, který se stává takřka hlavní postavou první části představení a jehož ztvárnění dojemného mikropříběhu nemocného Hanse Lyngstranda je tím jediným, co nakonec skutečně rezonuje s Ibsenovým textem. Přímou personifikací divadelní rutiny je pak herec Tomáš Šulaj v roli ředitele. Ten svými exaltovanými vstupy vnáší do děje matoucí komediálně-estrádní konotace, působící jako výsměch všemu poctivě vystavenému, co lze ještě v inscenaci vidět. Vzhledem k nepochybným možnostem tohoto brilantního herce se neodbytně vkrádá otázka: „Kde se stala chyba?“

S Ibsenem je potíž. Nestačí ho odříkat, jeho hry jsou odkázané na autorský výklad interpretů. Klišé drží Ibsena jako rukojmí. Pokud se už dramaturgové zaštiťují Ibsenovou aktuálností a nadčasovostí, nechť také přimějí svoje režiséry seriózně se látkou zabývat. (Zuby si v Brně vylámal dokonce i režisér Jan Frič s inscenací Stavitel Solness pod hlavičkou avantgardního Hadivadla, též za účasti vynikajícího obsazení). V tomto případě se tedy naplňuje utkvělá myšlenka Elidy Wangelové, že někde jinde s někým jiným by jí bylo líp. Doufejme, že se to nestane v Mahenově divadle pravidlem.

Jaroslava Šimáková