Po sedmdesátce, když mu začaly docházet fyzické síly, opustil Henri Matisse malbu a začal se věnovat vystřihovankám. Německý spisovatel Günter Grass se na sklonku života odhodlal k podobnému kroku. Opustil svět románu a vrhnul se na básně a krátké texty. Výsledkem je sbírka O konečnosti.

Knihu předchází pověst silně politického a do jisté míry i kontroverzního čtiva. Ve svých posledních textech se totiž gdaňský rodák věnoval řecké krizi, válce v Sýrii, nesnášenlivosti k imigrantům, rozhodnutím Angely Merkelové nebo izraelským sporům s Íránem. „Počítal jsem s prudkou odezvou, ale nepočítal jsem, že se proti mně vytáhne se zraňujícím a paušalizujícím obviněním z antisemitismu. V tom jsem zklamán,“ prohlásil Grass ještě za života. Pár textů zaměřených na současné mezinárodní dění sbírka skutečně obsahuje, prim ale hrají jiná témata – univerzální a nadčasová, jako je stárnutí či ubývání sil. S obojím se Grass vyrovnával se ctí a nadsázkou sobě vlastní. Sbírka O konečnosti spatřila bohužel světlo světa až po autorově smrti. Romanopisec, který se nejvíce proslavil Gdaňskou trilogií, ji za života stihl napsat a připravit do tisku. Na pultech knihkupectví se ale díky nakladatelství Steidl Verlag objevila až bezmála půl roku po Grassově skonu. Čtenář má tedy co do činění s literárním pohrobkem a svého druhu i kšaftem.

Sestaven je z básní v próze a kratších zamyšlení. Sbírku otevírá série textů, v nichž nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1999, osvětluje, co ho na stará kolena přivedlo nejen k poezii, ale také ke kresbě. „Když i poslední studna vyschla, svlažoval mě, jako by ještě existovalo toto přímé dýchání z úst do úst, polibek Múzy ve vedlejším pracovním poměru; a tu se již tísnily obrazy tísněné slovy, na dosah ruky ležel papír, tužka a štětec,“ píše Grass. V posledních letech se totiž autor nevěnoval jen psaní, ale také výtvarnému umění. Na přelomu roku 2006 a 2007 si zájemci mohli část jeho prací prohlédnout ve Slezském muzeu ve Zhořelci na hranici mezi Polskem a Německem. Gdaňský rodák není v tomto ohledu amatérem. Po skončení druhé světové války vystudoval uměleckou akademii v Düsseldorfu a navštěvoval výtvarnou školu v Berlíně. Po sedmdesátce se tak jen obloukem vrátil k tomu, čemu se věnoval už v mládí. Vzhledem k tomu, že ilustrace jdou ruku v ruce s psanými texty, jsou i součástí O konečnosti. Kniha je díky tomu komplexním vyprávěním o „odcházení“.

Grassovo loučení se světem a životem naštěstí není makabrózním nářkem, libujícím si v depresivní atmosféře. Jistě, autor ve sbírce nastoluje a řeší vážná témata, nebyl by to ovšem on, kdyby i tuto neradostnou látku neprošpikoval svým specifickým humorem a decentními vtipy a šprýmy. Nechybí ani sebeironie. Tak je tomu například v textu nazvaném Ten poslední, v němž líčí, jak přišel o svůj poslední vlastní zub. Hned na další straně navíc čtenář narazí na expresivní autoportrét, na kterém má Grass do široka rozevřená ústa a v nich se mu viklá jediný obludný kňasák. Stejně jako v Lokálním umrtvení, také v autorově poslední knize se zhusta píše o chrupu a problémech s ním. Jde samozřejmě o odrazový (degudentový) můstek k hlubším úvahám. Motiv se knížkou vine jako pověstná červená nit. Není jediný. Další příběh, který Grass ve sbírce postupně rozvíjí, je věnovaný vlastní a manželčině rakvi, které se jednoho dne záhadně ztratily, aby se stejně nečekaně zase objevily.

„Přestože se kniha sestává z mnoha drobných částí, postupně z nich vzniká silné vyprávění,“ prohlásil o ní před dvěma lety její německý editor Dieter Stolz. S tím nelze než souhlasit. Grass toho mimo jiné dociluje právě tím, že některé motivy opakuje a postupně rozvíjí. A pak je tu konzistentnost tematická. Autor víří stále kolem týchž otázek a problémů. O literární testament přesto úplně nejde. Spíš než kšaftem je kniha výpovědí. Ne ovšem generační, jak by se dalo očekávat, ale ryze osobní. Nejpatrnější je to v Loučení s tělem, v němž Grass dává vale obdivovaným ženským křivkám. O konečnosti je prostě jednou z těch knih, k nimž se člověk vrací, ať už jako k celku, nebo jen příležitostně, kdy si přečte jednu dvě básně, které mu v hlavě zůstaly, nebo k nimž ho přivedla nějaká asociace.

---

Hodnocení:

Přestože v uměleckých příbězích Henri Matisse a Güntera Grasse můžeme najít jisté paralely, výsledky jejich prací jsou nicméně rozdílné. Zatímco francouzský malíř na sklonku života vytvořil naprosto originální dílo, které se výrazně zapsalo do dějin výtvarného umění, v případě německého literáta o tak silný zápis do historie nejde. O konečnosti je kniha nesmírně podnětná, hluboká, a i přes tíživá témata, čtivá, ale ne přelomová.

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2017

Překlad:
Jiří Stromšík

83%

Pavel BestA