Autobiografický román lze napsat nejrůznějším způsobem. Německý spisovatel Günter Grass si pro něj v Příbězích z temné komoryzvolil netradiční formu rozhovoru, navíc ne ledajakého, ale takového, který o něm vedou jeho vlastní děti.

Své pohnuté dětství a mládí nám Günter Grass poodhalil již před pěti lety knihou Při loupání cibule, která vzbudila celosvětový rozruch nejen svými nespornými literárními kvalitami, ale zejména autorovým přiznáním, že za 2. světové války působil ve Waffen-SS. Děj knihy přitom končil v roce 1959, kdy Günter Grass dokončil svůj zřejmě nejslavnější román Plechový bubínek. Tam, kde minule nositel Nobelovy ceny za literaturu svůj příběh dovyprávěl, tentokrát začíná.

Příběhy z temné komory nám tak přibližují druhou polovinu Grassova života. Dobu, kdy byl německý romanopisec již zavedeným spisovatelem, na jehož nové knížky netrpělivě čekaly zástupy náruživých čtenářů z celého světa. Je to sice období méně hektické a dramatické, než bylo to předcházející, ale přesto zajímavé. Grass v něm totiž vystřídal několik milenek a manželek a navíc zplodil kupu dětí. Alespoň tak ho tedy líčí on sám ve svém životopise, nakolik mu však můžeme věřit, je otázkou. Grass totiž v sobě nezapře romanopisce, jenž si rád hraje s realitou, kterou nejrůznějším způsobem pootáčí, poupravuje, „vylepšuje“ a mění.

Svůj vlastní příběh přitom nechává vyprávět svých osm dětí. Román tak má neobvyklou formu rozhovoru. Ten se odehrává na nejrůznějších místech, zpravidla však u některého z dětí doma, kde se u stolu sejde větších či menší počet rodinných příslušníků, kteří vzpomínají na svůj a tím vlastně i na Grassův život. Vzhledem k tomu, že si jednotliví aktéři rádi skáčou do řeči a některé věty nechávají v půlce nedokončené, vzniká tak neúplná mozaika, z níž se pomalu, ale jistě vynořuje portrét jejich společného otce.

Tak jako většinu předešlých prací, i nejnovější román lze zařadit do magického realismu. Celou knihou se totiž jako pověstná červená nit vine příběh Grassovy dvorní fotografky Marušky. Ta svým přístrojem Agfa Box dokáže zachytit nejen současnost, ale také minulost a budoucnost. V její temné komoře tak vznikají snímky, na nichž si aktéři mohou kupříkladu prohlédnout pád berlínské zdi, ještě dříve, než k němu dojde. Svým vyústěním pak knížka ponejvíce připomene Márquezův román Sto roků samoty. Podobně jako krásná Remedios se totiž v závěru románu vznese kamsi do nebe i Maruška. Zbude po ní jen její Agfa Box a série snímků, na nichž je vidět svět zalitý vodou…

Hodnocení:

Nejnovější Grassův román se sice nemůže měřit s vrcholnými díly, které tento německý spisovatel napsal v 50. a 60. letech minulého století, přesto si naši pozornost jistě zaslouží. Opět totiž nabízí netradiční, magicky laděný příběh, jenž nám může prozradit něco nového o nás samých a společnosti, v níž žijeme.

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2011

Překlad:
Jiří Stromšík

87%

Pavel BestA