Vyšla Grassova poslední kniha. Tvoří ji básně a zamyšlení

Literární pohrobek, i tak je možné nazvat knihu O nekonečnosti Güntera Grasse. Poprvé totiž sbírka spatřila světlo světa čtyři a půl měsíce po smrti slavného německého spisovatele. Nyní se dočkala také českého překladu. Stojí za ním brněnské vydavatelství Atlantis.

Přestože český překlad knihy nese obdobný přebal jako předchozí Grassovy svazky, obsah je výrazně jiný, než na jaký jsme u gdaňského rodáka zvyklí. Prakticky všechna dosud vydaná autorova díla šlo podřadit buď pod škatulku román, nebo novela. Výjimkou bylo jen Mé století složené symbolicky ze stovky příběhů. To novinka představuje Grasse v jiné poloze; ukazuje ho jako zdatného básníka a autora velmi krátkých textů. „Přestože se kniha sestává z mnoha drobných částí, postupně z nich vzniká silné vyprávění,“ prohlásil o ní před dvěma lety její německý editor Dieter Stolz. Byly to pro někoho možná trochu paradoxně právě básně, jimž Grass v závěru života nejvíce čeřil vody, respektive, které vyvolávaly nejrozporuplnější reakce. „Počítal jsem s prudkou odezvou, ale nepočítal jsem, že se proti mně vytáhne se zraňujícím a paušalizujícím obviněním z antisemitismu. V tom jsem zklamán,“ prohlásil tehdy slavný gdaňský rodák. Grass se totiž ve svých verších věnuje politice, ekonomické krizi nebo migraci. Za báseň v próze nazvanou Co je zapotřebí říci, v níž obvinil Izrael z úmyslu vyvraždit obyvatele Íránu, mu byl dokonce zakázán vstup na izraelské území.

Knihu stihl Günter Grass za života dopsat a připravit do tisku, jejího vydání se už ale bohužel nedožil. Když už byla řeč o její vizuální stránce, nejnovější svazek má sice obdobnou obálku jako všechna česká vydání u nakladatelství Atlantis, vnitřek knihy je ale výrazně jiný; krášlí ho totiž autorovy vlastní grafiky. Celkem jich čtenáři ve sbírce najdou třiašedesát. Ilustracím dominují přírodní motivy, jako je padající listí, načechrané peří nebo prázdné ulity. Ze zvířat věnuje Grass nejvíce pozornosti ptákům. Jako vášnivý kuřák nemohl autor samozřejmě vynechat ani fajfku, z níž rád bafal. Grafiky v daném případě neplní funkci jen ilustrační, ale jsou integrální součástí díla jakožto celku. „Jsou dokladem toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnocenné složky jeho umělecké osobnosti,“ můžeme se dočíst v dovětku ke knize. Gdaňský rodák se sice proslavil jako literát, už od mládí se ale věnoval také výtvarnému umění. Po válce vystudoval uměleckou akademii v Düsseldorfu a navštěvoval výtvarnou školu v Berlíně. K tvorbě ilustrací se opět vrátil na sklonku života. Jeho kresby a bronzové skulptury si bylo před několika lety možné prohlédnout v rámci výstavy ve Slezském muzeu ve Zhořelci na hranici mezi Polskem a Německem.

Testamentem je O nekonečnosti tak napůl. Autor před nás sice staví své světonázory, ohlíží se částečně za svým životem, rozjímá o smyslu bytí, o vyloženě bilanční či úplně mravokárný text nicméně nejde. „Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti — o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek ‚poslední‘,“ dozvídáme se. Sbírka je zajímavá také jazykově; napsaná je totiž částečně ve východopruském dialektu. Proč, to Grass vysvětluje v předposledním textu nazvaném Páně Kurbjuhnova otázka. „Vymřela řeč, která mě od mládí hřála, jejíž zbytky jsem chtěl zachránit, marně,“ píše v něm. V knize se v podstatě pravidelně střídají básně v próze s krátkými texty. O kšaft nejde mimo jiné i proto, že se v nich autor často uchyluje k černému humoru a sebeironii. „Günter Grass nám dal knihou na závěr dojemné sbohem,“ myslí si nakladatel Gerhard Steidl.

Pavel BestA