H. P. Lovecraft

Možná se budete i bát…

Hororová literatura je oprávněně považována za pokleslý žánr. K tomu přispívá i řada dnešních autorů, kteří po literární stránce tvoří díla tuctová a snadno předvídatelná, u nichž sice čtenáře chytá neklidný třes, ovšem nikoli ze strachu, ale ze smíchu.

Ovšem ani při pohledu do minulosti není situace nikterak růžová a počet skutečně kvalitních autorů v tomto literárním žánru by šel spočítat na prstech jedné ruky. První asociací, která asi čtenáře v souvislosti s pojmem hororová literatura napadne, bude pionýr tohoto stylu a nepopiratelný král této váhové kategorie E. A. Poe. Z mladších autorů pak jistě zaujmou tvůrci psychologických hororů Ladislav Fuks či Ira Levin. Nelze však zapomenout ani na jméno H. P. Lovecrafta (1890-1937), spisovatele u čtenářů chtivých hrůzy dodnes oblíbeného. V čem ale tkví stálá obliba tohoto autora, který se nijak netajil svým nacionalistickým postojem a netolerancí k přistěhovalcům, který ve svých dílech zřetelně ignoruje opačné pohlaví, který na nejslavnější dochované fotografii vypadá díky svým hlubokým a lehce nepřítomným očím jako ztělesněná smrt a konečně který si v každém svém díle vytváří alibi, jelikož se vypravěč vždy zmíní, že popisuje nepopsatelné?

Nejprve je nutné uvědomit si, že pokud jde o strukturu samotných děl, tak Lovecraft bezpochyby pokulhává za svými vzory, mezi něž můžeme řadit již zmiňovaného Poea či mnohoznačného básníka Williama Blakea. Jeho dalším velkým idolem byl Lord Dunsany, s nímž se během svého života Lovecraft osobně setkával. Tento fakt mu ostatně dala ,,sežrat“ i dobová kritika. Samotný Lovecraft nebyl nikdy se svým dílem úplně spokojen a mnohokrát přiznal, že strukturu svých děl víceméně podřizuje atmosféře plynoucí z řádků. A právě ona nepolapitelná atmosféra je to, co dělá z jeho děl tak fascinující práce, kvalitativně daleko přesahující díla všech Kingů a jemu podobných, kteří veškerou hrůzu utopí v několikasetstránkové nudě. Když totiž Lovecraft popisuje zatuchlé bažiny nebo podzemní města, jsou jeho fikce díky vypravěčskému umění téměř hmatatelné.

Další skutečností, která posouvá Lovecrafta do vyšších literárních pater je vytvoření Kultu Cthulhu, který se promítá téměř do všech autorových děl a dokonce po Lovecraftově smrti nachází pokračovatele v okruhu jeho nejbližších přátel, kteří autorem naznačený mýtus uspořádali. Tato fiktivní legenda, která na rozdíl od jiných mýtů nemá do očí bijící kořeny v tradičních mytologiích, je nejčastěji zprostředovávána pomocí řádek sestavených pološílenými vypravěči, kteří odkrývají roušku tajemství okolo existence Velkých Starců, tedy rasou obývající naši planetu dávno před člověkem a zároveň rasou svádějící nekonečný boj se Starými Bohy. Tito vypravěči pak často čerpají z knihy Necronomicon, sepsanou šíleným Arabem Abdulem al-Alhazredem. Na tuto fiktivní knihu autor ve svých dílech odkazuje tak často a šikovně, že tím přidělal spoustu práce všem knihovníkům a knihkupcům, kteří marně vysvětlovali, že o této knize v životě neslyšeli. Inu, Lovecraft byl velice zručný mystifikátor.

Zážitek z četby Lovecraftova díla je spojen pouze se správným přístupem. Přestože autor ve svých povídkách neřeší složité filozofické otázky (ačkoli ta hamletovská se objevuje často), ani hloubkově nereflektuje život v různých sociálních vrstvách, podařilo se mu i přesto pobláznit zástupy čtenářů na celém světě. Ať už za to může vytvoření Kultu Cthulhu, autorovo skvělé vypravěčství, či prostor pro fantazii, kterou u spousty jiných děl pohřbila filmová zpracování, tak je jedno jisté. Je-li měřítkem kvality uměleckých děl čas, tak právě Lovecraft je jedním z těch šťastných přeživších. Pokud tedy toužíte po troše relaxace s lehčí a přesto kvalitní literaturou, pak možná právě pro Vás jsou určeny knihy H. P. Lovecrafta.

 -jt-