Jméno Murakami si na našem knižním trhu během krátké doby dokázalo vybudovat velmi slušné postavení. Právem. Když ve vitrínách knihkupectví konečně přistál román Sputnik, má láska, stačilo pouhých pár týdnů k tomu, aby se zařadil do čela žebříčku nejprodávanějších knih.

Sputnik je v pořadí šestou Murakamiho knihou přeloženou do češtiny (japonsky vyšlo 1999, u nás o deset let později) a nijak zvlášť nevybočuje z kontextu autorovy dosavadní tvorby. Sputnik, má láska je próza, jejíž tempo udávají tři hlavní postavy: dvaadvacetiletá lesbička Fialka, její o sedmnáct let starší přítelkyně Mjú a kafkovsky pojmenovaný vypravěč, učitel K. Ti tři tvoří poněkud nevšední milostný trojúhelník, alespoň co se rozložení vzájemné náklonnosti týče. K. je zamilovaný do Fialky, jenže Fialka miluje Mjú. U Mjú tento jednosměrný řetězec neopětovaných citů ovšem končí.

Murakami není autor velkých gest a dramatických zápletek. Těžiště jeho tvorby tkví zejména v osobitém, snadno rozpoznatelném autorském rukopisu a typickém způsobu laskavého konzistentního vypravování. Je to, jakoby jste si přisedli za dědou ke krbu a on vám chtěl vyprávět – než by se však dostal k samotné podstatě věci, detailně by vám popsal a vylíčil každičkou maličkost, aniž byste si vůbec stačili všimnout, že uplynula hodina. Stejně je tomu ve Sputniku – první třetinu knihy se nic zásadního neděje, kulisy románu však vytváří atmosféru, která podněcuje čtenářovu zvědavost. V momentě, kdy se Mjú s Fialkou vydává z Tokia na cestu po Evropě, dění lehce nabírá spád, aby následně gradovalo Fialčiným záhadným zmizením. Vůbec prvně tak máme co dočinění s Murakamim coby strůjcem detektivní zápletky.

Jak potvrdil sám autor v jednom z rozhovorů, příběhy, které píše, jsou vždy jakousi interakcí mezi reálným a imaginárním světem. Nejinak je tomu ve Sputniku: Mjú skrývá před okolním světem jen těžko uvěřitelné tajemství, díky němuž se kdysi její osobnost rozdělila na dvě části, jejichž opětovné spojení je bůhvíproč vyloučeno. Také postava Fialky je komplikovaná – i tato nepříliš sebevědomá spisovatelka bloumá mezi dvěma světy (skoro jako družice vesmírem).

Sputnik, má láska není tím nejlepším, co Haruki Murakami napsal. Některé pasáže, zejména ty, ve kterých nám hlavní protagonisté retrospektivně odkrývají svou minulost, jsou zbytečně zdlouhavé. V ději nás nikam neposunují a troufám si dokonce tvrdit, že jsou v románu retardujícím prvkem. Totéž platí o způsobu, jakým Mjú nejdříve oddaluje a následně zbytečně sáhodlouze líčí Fialčino zmizení. Její „povím ti to za chvíli“ a „řekneme si to až u večeře“ skoro evokuje Šahrazád a její lstivé vypravěčské finty. Mjú však není Šahrazád a zbytečným plkáním a hraním si se čtenářovou trpělivostí si o popravu spíš koleduje, než že by jí předcházela.

Hodnocení:

Co se týče tematiky, osobně mám raději toho přízemnějšího Murakamiho, kterého známe z Norského dřeva a z Na jih od hranic, na západ od slunce. Toho, co nemá tolik potřebu experimentovat s metafyzikou a imaginací. Sputnik, má láska má svým existenciálním laděním a problematikou hledání vlastní identity blízko ke Kafce na pobřeží, a priori imaginárnímu příběhu s vnitřním hlasem. Oba tyto romány však představují pouze jednu z variant Murakamiho poetiky. A to je další věc, která je mi na úspěšném Japonci tolik sympatická – neustrnul v osvědčené poloze, ale zkouší hledat i jiná východiska vlastní tvorby. Laťku, kterou si kdysi dávno nastavil, přitom pořád drží. A co víc – své jméno povýšil na úroveň synonyma pro kvalitní čtení.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2009

Překlad:
Tomáš Jurkovič

73%

Monika Petrlová