Katedra alternativního divadla DAMU prokázala notnou dávku odvahy. Inspirací ke vzniku jejího absolventského představení s názvem Hodní chlapci, se totiž stal světoznámý román Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Jak si s ním herci poradili?

Už samotný název inscenace můžeme chápat jako ironickou hříčku jdoucí proti obsahu kolážovitě sestaveného příběhu, reflektujícího násilí v dnešní společnosti. Nejde však o války a jiné celosvětové problémy, ale o krutosti sídlící v nitru každého člověka. „Kolik temných koutů má lidská duše, co všechno považuje naše společnosti za „normální“, kde je hranice mezi „zdravým“ ulevením si od vzteku a brutálním útokem na druhého?“ i takto by šlo ve zkratce verbalizovat scény a obrazy, které v divadle Disk nemilosrdně útočící na divákovo nitro. Základní kostru tohoto ojedinělého autorského počinu, který vznikl pod profesionálním vedením Jana Mikuláška, totiž tvoří sociální experimenty, šikana, či domácí násilí.

Působivé kulisy Pavly Kamanové, v nichž se děj Hodných chlapců odehrává, tvoří ponuré tmavé stěny a velké okno vedoucí do bíle vykachlíčkované místnosti připomínající márnici. Dění za sklem přitom sledují jak lékaři v bílých pláštích, tak samotní diváci v hledišti, kteří se tak stávají němými svědky surovostí v přímém přenosu. V první části, kdy se v čekárně u lékaře sejdou všechny postavy, postupně graduje napětí, vrcholící absurdním postřílením všech pacientů jedním z nich. Zdánlivě žertovný a neškodný dotaz jedné z dívek, zda si může nahlas zanadávat, je přijat s úsměvem a laskavostí všech přítomných. Tyhle prosby o „laskavost“, dojdou ale tak daleko, že další prosbou je už žádost po bodnutí do spolučekatele. Následují útoky nožem. Dvě dobrovolně pobodané dívky kolabují, na což ostatní reagují zpruzeným „Pššt!“ Naprostým vrcholem ironie pak je, když se jeden z pacientů zeptá, zda si může zapálit. Z laskavého – „Jen si zanadávejte!“, „Jen si bodněte!“, se na jeho hlavu sesype hromada nadávek a dotazů, zdali je normální.

„Násilí je, když se narodíš, vyndají tě, ale ty nechceš,“ zazní během představení. Pokud lze i samotný porod vnímat jako násilí (jak ze strany matky, tak ze strany dítěte), je jasné, že násilím může být takřka vše. Hranice, dělící zlo od pouhé legrace, je více než tenká. Inscenace tuto hranici pečlivě a detailně zkoumá a často přitom jde daleko za ni. Momentem, kdy zmizí veškerá ironie a sarkastické pochechtávání v publiku, je scéna, v níž režisér herce za sklem začne nabádat, aby se snažili působit víc opravdově. Smluví si signál, který má zkoušení případě utnout, a dají se znovu do akce. Po několikerém zkoušení se však scéna o znásilnění promění ve skutečnost. Herečka prosebně křičí „stačí “, jejího kolegu to však nezajímá a ve svém činu za tupého přihlížení ostatních, pokračuje. V tuto chvíli se atmosféra v sálu naprosto změní, divácký smích umlkne a rozhostí se jím úzkostlivé ticho.

Jak již je v Mikuláškově tvorbě zvykem, jednotlivé scény umocňuje skvěle a citlivě vybraná hudba, od Radiohead, přes Toma Waitse, až po Davida Bowieho. Například při známém Bowieho songu Let’s dance, se všichni herci začnou oddávat dosti mrazivé taneční choreografii, v níž každý pohyb budí agresi nebo dokonce přímo někomu ubližuje. Taneční pomůckou jsou zde policejní obušky a lesknoucí se mačeta. Společná práce herecky silného ročníku a inscenačního týmu vytvořila mimořádný kus rozebírající všechny myslitelné a možné formy násilí a tyranie. Zprostředkování této problematiky v tak syrové podobě se na jevišti u nás často nevidí. Je to škoda, protože palčivost toho, co netečně sledujeme v denním tisku, večerních zprávách, na ulicích i ve filmech je velká. Hercům pod vedením Jana Mikuláška se všechny tyto problémy podařilo působivě a s neuvěřitelnou lehkostí přenést na scénu.

Hodnocení:

Jedinečná inscenace zanechá jistě v divácích po zhlédnutí nespočet silných dojmů, které si z divadla dnes už člověk odnáší jen velmi málokdy. Přestože děj na sebe kontinuálně nenavazoval, celkové tempo a dokonalá herecká souhra dodávali představení na působivosti a síle.

90%

Magdaléna Baumannová