Americký hudebník Trent Reznor v roce 2009 po vcelku nezáživném albu The Slip ukončil činnost legendární kapely Nine Inch Nails a v mnohých tak vyvolal dojem, že s tvorbou definitivně končí. Ale chyba lávky…

Následovala svatba s krásnou Mariqueen Maandig, épéčko nového projektu How to Destroy Angels, na kterém se podílel s novopečenou manželkou, anglickým skladatelem Atticusem Rossem a americkým art directorem Robem Sheridanem. Dále si Reznor střihnul dva soundtracky k Fincherovým filmům. Za  hudbu k dramatu The Social Network si dokonce odnesl Oscara. Mimoto samozřejmě více či méně spolupracoval na nepočítaném množství cizích hudebních projektů. Tento rok kupříkladu vyjde převelice očekávané album od Queens of the Stone Age, v němž má Reznor prsty. Před pár dny navíc pensylvánský rodák oznámil koncertní restart značky Nine Inch Nails. Zkrátka, žádný konec se nekoná.

První eponymní EP projektu How to Destroy Angels vyvolávalo vtíravou myšlenku, že se Mariqueen Maandig doma nudila a tak z ní Trent udělal zpěvačku. S odstupem času je ale třeba říct, že takový soud není úplně fér. How to Destroy Angels zkrátka nejsou Nine Inch Nails, což bylo v roce 2010 velice těžké vstřebat, ač již deska Ghosts I-IV (2008) z dob Nine Inch Nails napovídala mnohé. Posluchač tedy musí přijmout následující: jde o neagresivní post-instustriální hudbu. Dynamika instra i zpěvu je proměnlivá pozvolna a jen mírně. Obé pracuje s pár tóny. Hlas je emocí a výrazu prostý. Rytmus tepe v banálních sekvencích. Všechny zásadní proměny kompozice se odehrávají jaksi na pozadí. Hudbu jako takovou lze vnímat jen mimoděk a funguje jako nevtíravá kulisa. Až při koncentrovaném poslechu nabízí geekovské mikroradůstky, jako je pozvolné ohýbání frekvenční charakteristiky, nebo specifická modulace zvuku.

Zdá se, že pod hlavičkou projektu dochází spíše k nahlédnutí do sklepa partičky hračičků, kteří jen tak pro radost zkouší různé kombinace akustických a syntetických zvuků. Propadají se do mikrosvěta drobných změn a domnělé monotématičnosti, kde důraz na posluchače hraje určitou roli například při sekání délky kompozic. Kdybychom měli hodnotit posun nového alba, v první řadě jde o sebejistější usazení osobitého a snadno rozpoznatelného zvuku a o velký posun vokálního projevu Mariqueen. V minulosti byli některé pasáže nudné. To na novém albu nehrozí. Zvuk místy připomíná Reznorovu a Atticusovu filmovou tvorbu. Znatelný je také vizuální odklon od podivné pseudogothic fascinace naducanými barokními šaty a krví.

Láska k temnotě ale zůstává. Osobně mi není příliš sympatické, že nezřídka lze zaslechnout motivy, které moc dobře známe jak z výše zmiňované filmové tvorby, tak například z Reznorova alba Ghosts. Může to znamenat nedostatek nápadů, stejně jako slábnoucí potřebu důrazu na originalitu ve prospěch lásky k práci s témbrem a dokonalostí zvuku. O moc více nelze k albu napsat. Záměrná absence gradace a „silného momentu“ kompozice bere novinářům vítr z plachet. Je to prostě nový Trent Reznor & spol. Berte, nebo nechte být.

Hodnocení:

Doba, kdy Trent Reznor udával směr elektronické a industriální hudby je nenávratně pryč. Letos osmačtyřicetiletý autor zaujímá hrdou pozici rutinéra, který se mnohem méně soustředí na posluchače samého. Rutina v jeho podání ale stále předčí drtivou většinu hudební produkce a snad hlavně díky spolupráci s dalšími umělci přináší něco, kvůli čemu stojí za to jeho desky si poslechnout.

Rok vydání:
2013

Vydavatelství:
Sony Japan

74%

Jaromír Mára