Pražské Divadlo Komedie před pár dny do svého repertoáru nově zařadilo inscenaci rozhovorů, které před časem pořídila ruská novinářka Varvara Fajerová s dvojicí vězenkyň odsouzených za vraždu. Pravost dialogů napomáhá dobře formulovat charaktery postav a divák tak může dokonale nahlédnout do nitra ženských hrdinek, které otevřeně mluví o vášni, sexu i pomstě.

Jak vyplývá z výše zmíněného, jde o hru dokumentární. Ta vznikla na základě skutečných návštěv novinářky Varvary Fajerové v ženské věznici v ruské vesnici Šachovo, kde redaktorka chtěla zjistit, jaké je to zabít někoho, koho člověk miluje. Dostala se ale mnohem dál, než sama očekávala a vězenkyním se začala otevírat a svěřovat, že i ona miluje někoho, komu by se ráda pomstila. Od obou žen následně dostala rozdílné rady, jak onoho muže zničit. A náhle na jevišti vidíme zcela obnažené ženské duše, které otevřeně mluví o svých nejniternějších pocitech. Hra pojmenovaná ZLOČINY.ŽENY.DOC je zejména o postavách, je na nich postavena a všechny tři herečky zvládly své náročné party výborně. Role novinářky se zhostila Kristýna Leichtová, odsouzené ženy zahrály Pavlína Skružná a Eva Vrbková. Statickou hru plnou dialogů oživil Jan Hofman, který představoval nejen bachaře, ale znázornil všechny muže, o kterých se v rozhovorech mluví. Dusivou atmosféru podtrhla hudba houslistky Veroniky Linhartové a multiinstrumentalisty KITTCHEN.

Ale vraťme se k postavám, na kterých je hra postavená. Možná právě díky tomu, že jsou stvořeny na reálném základě, vytvářejí uvěřitelné prototypy lidí. Velmi živě se divákovi před očima vykresluje postava muže, kterého miluje novinářka Varvara. Na základě jejího popisu spolu s doplňujícími gesty Jana Hofmana si dokážeme živě představit sice sobeckého, ale zato okouzlujícího umělce, ke kterému není snadné získat cestu. Jen je trochu škoda, že inscenace spoléhá zejména na postavy a nestará se o žádnou pointu či zvraty v ději. Poté, co jsou divákům představeny charaktery tří žen a jednoho muže a je rozehrán záměr autora, nestane se v druhé půlce nic, co by to nějak dotáhlo do konce. Inscenace má velmi dobrý potenciál, který se ale mohl více rozehrát. Od poloviny představení se už neděje nic nového, nedojde k žádnému zvratu a hra pokračuje dost předvídatelně.

 
Na diváka tak nečeká žádné drama ani šokující veletoče v ději. Inscenaci je nutné brát „jen“ jako nahlédnutí do ženských duší. Na druhou stranu, i tak toho hra nabízí požehnaně. Ženy otevřeně mluví o násilí i pomstě na mužích, o mužích samotných a o sexu a každá z nich má k němu individuální přístup. V dnešní době, kdy se informace o intimnostech zobecňují zejména v článcích typu co mají ženy nejraději, vidíme najednou ženy z masa a kostí říkat holou pravdu. Nestydí se ani za své potřeby, ani neochotu některé věci v sexu odmítat. Hra tak mění zaběhnutý pohled na ženy, ať jde o vražedkyně, ženy svobodné, zamilované či toužící po pomstě. Jak říká Varvara Fajerová, v hlavách diváka dochází k určitému posunu a ona sama pocítila na sobě první změnu při vnímání žen, když poprvé vstoupila do jejich věznice. „Když jsme viděla jejich oči hladovějící po svobodě, sevřelo se mi srdce,“ svěřuje se novinářka, která několikrát divadlo Komedie osobně navštívila, aby v rámci workshopu seznámila české divadelníky s metodou verbatim, podle které inscenace vzniká, tedy na základě pravých rozhovorů…

Hodnocení:

Představení, které je lidem mladším osmnácti let nepřístupné, protože se v něm opravdu hodně mluví o sexu, obnažuje ženské nitro a to hned ze tří pohledů. Jde o velmi syrovou podívanou z ženské věznice, které ale chybí dějový zvrat, jenž by diváka přišpendlil k sedadlu.

75%

Alžběta Bublanová