Imre Kertész a Péter Esterházy

Příběh

Přestože kratičká knížka nazvaná jednoduše Příběh vyšla již před „dlouhými“ dvěma lety, věnujeme rádi tomuto zajímavému svazku čas a prostor, abychom Vám ho blížeji představili.

Ale nejdříve něco stručně o autorech. Imre Kertész je židovsko – maďarský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2002. Kvůli svému židovskému původu byl v pouhých čtrnácti letech deportován nejdříve do Osvětimi a později do koncentračního tábora Buchenwald. Je tedy vcelku pochopitelné, že se ústředním tématem Kertészových knih stalo právě pronásledování židů. Jeho dosud nejvýznamnějším dílem je román Člověk bez osudu. Z jeho dalších děl jmenujme: Likvidace (2003), Fiasko (1988), Kaddiš za nenarozené dítě (1990). V současnosti žije v Německu v Berlíně.

Péter Esterházy je v současnosti jedním z nejvýraznějších maďarských spisovatelů. Nejdříve vystudoval matematiku na budapešťské univerzitě a teprve roku 1978 se dal na dráhu spisovatele. Dosud vydal dvě desítky prozaických a esejistických děl. Jeho nejznámějším románem je kniha Harmonia Caelestis.

Kniha Příběh je složena ze dvou povídek, jejichž autory jsou dva různí a přeci v lecčem velmi podobní autoři. První zřetelnou spojnicí mezi oběma spisovateli je jejich národnost, neboť oba – jak již jejich jména napovídají – pocházejí z Maďarska. Další paralely čtenář objeví až při samotném čtení knihy. Autory nespojuje jen obdobný námět, který je v příbězích rozvíjen, ale také tón, kterým k nám hlavní hrdina promlouvá. Charakteristický je též lehce sarkastický pohled obou ústředních postav na soudobý svět a koneckonců i styl, jimž oba maďarští spisovatelé píší.

Péter Esterházy ve své povídce navíc umě využívá některých pasáží, které přejímá z textu Imre Kertésze. Vztah obou autorů se v tomto směru podobá vztahu učitele (Kertézs) a žáka (Esterházy). Povídka od Esterházyho je tedy jakousi variací příběhu, který nám v úvodu převypráví Imre Kertész.

Ústředním motivem obou povídek je svoboda, respektive její neustálá absence. Jevištěm, po němž se postavy procházejí, je pak svět po roce 1989, tedy po pádu totality, kdy velká řádka lidí věřila, že se celospolečenské poměry dramaticky změní k lepšímu. Jenže demokracie ani svoboda není ničím samozřejmým. O tom se koneckonců přesvědčuje i sám hlavní hrdina, který chce na několik dní vycestovat z Maďarska na Západ, ale nakonec končí kdesi na hranicích v moci celníků. Roztáčí se koloběh výslechů, nařčení a vysvětlování. Hlavní „hrdina“, stejně jako většina Kafkových postav, stále více zabředá do úřednického světa plného nařízení, směrnic, závazných stanovisek a vyhlášek. Je vláčen byrokratickým soukolím, jehož diktátorem je pouhý celník, který rozhoduje o tom, zda člověk může či nemůže cestovat. Postavy zakoušejí pocit bezmoci, který je v případě hlavního hrdiny Esterházyho povídky ještě umocněn bolestí zad. Svět se přestává řídit zdravým rozumem. Na místo něj nastupuje četa nepřátelských strohých paragrafů…

Dvě kratičké povídky o svobodě, o bolestech zad, o lidech, o jednom celníkovi a o strachu.

Vydavatelství:
Academia

Rok:
2006

Překlad:
Dana Gálová

72%

Pavel BestA