Iron Maiden

Somewhere back in time world tour 2008

8.8. Praha, Eden

Somewhere back in time. Tak pojmenovala své aktuální turné legenda světového heavy metalu a v současnosti asi nejpopulárnější metalová kapela na světě. Ano, mluvím o britských Iron Maiden.

Na tomto turné kapela prezentuje své klasické skladby z osmdesátých let, které se za dobu od svého vzniku staly žánrovou klasikou a na to fanoušci slyší, jelikož podle dostupných zpráv je turné mimořádně komerčně úspěšné.

Jako první se publiku v pražském Edenu představila česká speed metalová stálice Salamandra, kterou jsem bohužel neviděl, jelikož jsem se tou dobou ještě dopravoval do Prahy. Když už jsem u té dopravy do Prahy, tak bohužel nelze nezmínit železniční tragédii ve Studénce u Ostravy, která postihla i fanoušky dopravující se na tento koncert.

Ale zpátky ke koncertu. Jako druhá vystoupila Lauren Harris a v jejím případě se jednalo o značně rozporuplné vystoupení. Proč rozporuplné? Dcera basisty a mozku hlavní hvězdy večera totiž určitě potěšila oči mužské části publika, ale uši všem přítomným týrala záplavou nudného hard rocku a dovoluji si tvrdit, že kdyby jejím otcem nebyl právě Steave Harris, tak by po této slečně neštěkl ani pes.

Konec setu Lauren Harris byl tak trochu vysvobozením a obecenstvo začalo netrpělivě očekávat hlavní hvězdu večera. Jak jsem již zmínil, tak kapela na letošním turné hraje své klasické skladby z dřívějších období existence, ale jestli by nezasvěcený posluchač čekal, že na koncert přijde jen parta třicátníků a čtyřicátníků, tak by se šeredně mýlil. Ve vyprodaném Edenu se totiž sešli příslušníci více generací a náctiletí posluchači tvořili nemalou část obecenstva. Všichni se pak kapely dočkali něco po osmé, kdy byl koncert odpálen skladbou Aces High z alba Powerslave, tedy jednou z nejoblíbenějších písní v dějinách tohoto souboru a šestice za ní sklidila zasloužený aplaus. Kapela ovšem nezahálela a do lidí v obecenstvu sázela další hymny jako The Trooper, Number of the beast, Powerslave nebo Run to the hills. Nejnovější písní, kterou toho večera kapela představila byla skladba Fear of the dark (1992), po níž následovala poslední píseň základního setu a zároveň píseň nejstarší, tedy Iron Maiden (1980), během níž na všechny z podia shlížel obrovitý maskot Eddie, který se v polovině písně vyloupl z obrovského sarkofágu. Když už jsem nakousl pódiovou show, tak se u ní ještě chvilku zdržím. Vzhledem k svému věku působí kapela na podiu neuvěřitelně vitálně, čemuž korunu nasazuje čerstvě padesátiletý (!) frontman Dickinson, který po pódiu běhá jako splašený, často mění převleky a neúnavně hecuje publikum.

Takže po obligátním odchodu do zákulisí po odehrání Iron Maiden se kapela vrátila a zahrála Moonchild, The Clairvoyant a nakonec mou asi nejoblíbenější skladbu od ,,Mejdnů“ Hallowed be thy name. Skvělá skladba s velkou gradací na konec byla výtečnou tečkou za podařeným koncertem. Abych však jenom nechválil, tak musím zmínit nějaká negativa. Takže za prvé je to naprosto nevhodná doba začátku vystoupení, která je způsobena nutností ukončit koncert před desátou hodinou. Zákon je zákon, ale díky němu kapela hrála půl koncertu za světla, což docela slušně pohřbilo snahu osvětlovačů a pyrotechniků. Za druhé je to trochu horší zvuk, protože už jsem slyšel i lépe ozvučené koncerty a kapela jako Iron Maiden by si to mohla trochu více ohlídat. Poslední výtka je věcí čistě osobní potřeby, protože v zájmu správného doplňování tekutin jsem musel osvěžit zprahlé hrdlo. Za tímto účelem jsem navštívil pivní stánek a zděsil se při placení. Pivo za 50 korun je slušně přestřelená cena.

Resumé:

Ačkoliv nepatřím mezi skalní fanoušky Iron Maiden , neslyšel jsem od nich ani jedno studiové album celé (zato živák Rock in Rio nesčetněkrát díky spolubydlícímu na internátu) a nemám potřebu si tuto hudbu pouštět z desek, tak koncert v Edenu mě bavil. Spokojenost se dala vyčíst i z tváří ostatních lidí v publiku a tak nezbývá
než konstatovat, že Iron Maiden i po těch letech stále sedí na heavy metalovém trůnu.

-jt-