James Blake

James Blake

Z podzemí britské dubstepové scény se do záře reflektorů prokutal nový objev – James Blake. Je údajně neskutečně nadaný, originální a rozervaný. Tak už to u objevů zpravidla bývá. Zhasne ale stejně rychle jako jeho mnozí předchůdci?

Předně. James Blake ve skutečnosti žádný nový objev není. Hudebně činný je totiž již relativně dlouho. Zvučné jméno si remixy a épéčky stihnul vybudovat nejen na domovské scéně na Britských ostrovech, ale i v zahraničí. Nebyl přitom za každou cenu epicky monumentální. Dubstep v jeho podání sice postrádal tu nesmlouvavě explicitní dravost, na druhou stranu ale ukazoval sílu a čistotu minimalistické noty. Obdobný přístup potřeboval tento žánr jako sůl. S vydáním první desky sice Blake dubstep plíživě opouští, charakteristický zvuk ale bere s sebou se všemi jeho plusy i mínusy.

Mladý britský hudebník je i tentokrát minimalistický. Nahrávka nesoucí jeho jméno je sice okleštěná o veškerý patos, ale prázdná místa nedosahují takové síly a významu, jako u jiných projektů. Často zmiňované srovnání s kapelou The XX není proto úplně na místě. Aranže sice také nemají přeplněné, ale tím veškerá podobnost končí.

Beaty, převážně ambientní, zdaleka nehrají jen rytmickou roli. Jsou spíše feelingové, nepravidelné a průběhem písně si navzájem předávají otěže nositele rytmiky. Někdy vypadnou úplně, jindy je přehluší nějaký ten šum či ruch. Celou kompozici to dělá barvitější. Nositelem atmosféry je především Jamesův tesklivý hlas, který má v aranžích dominantní, až písničkářský význam. Texty, většinou jen o pár slovech, tím získávají na síle. Snad až na skladbu I Never Learnt To Share, ze které se postupem doby stává čím dál tím otravnější kolovrátek. Při poslechu alba má člověk občas pocit, že Blakeovou snahou je vyvrátit vše dobré, co se v jeho životě stalo. Přehnané sebemrskačství bohužel není vždy uvěřitelné. Zvláště pak když Blake nasadí přes hlas autotune efekt, který zpravidla zničí atmosféru celé skladby, jako je tomu v případě Unluck. Shodou okolností zrovna první písně alba.

Ani výběr závěrečného songu se však příliš nepovedl. Measurements leží na pomezí kýčovité modlitby a utahané hymny. Pravým opakem jsou křehký a upřímný The Wilhelm Scream, klavírem doprovázený cover Limit To Your Love, který si díky rollované basové lince oblíbí zejména vaši sousedé a v neposlední řadě Why Don’t You Call Me. Zvuk alba jako celku je krásně čistý. Jde o velice zdařilou producentskou práci.

Jamesi Blakeovi se jeho prvotina povedla. Je svá, minimalistická a nekonvenční. Na druhou stranu je ale třeba říci, že způsobila mnohem větší haló, než si zaslouží. Kvalita alba totiž místy dosti kolísá, i když se vždy drží nad všeobecným hudebním průměrem. Otázkou je, na jak dlouho se může deska zabydlet ve vašem přehrávači. Na týden, na měsíc, nebo i déle?

Rok vydání:
2011

Vydavatelství:
Universal

Seznam písní:
Unluck
The Wilhelm Scream
I Never Learnt To Share
Lindesfarne I
Lindesfarne II
Limit To Your Love
Give Me My Month
To Care (Like You)
Why Don’t You Call Me
I Mind
Measurements

75%

Jaromír Mára