Předchozí článek
Jan Křížek: Umělec, který skončil jako včelař
Publikováno 05 Srp 2013
Přemýšlíte-li, na jakou výstavu v nadcházejících dnech zajít, určitě zvažte, zda by to neměla být ta, jež právě probíhá ve Valdštejnské jízdárně. Je totiž věnována jednomu z nejsvéráznějších českých umělců uplynulého století, Janu Křížkovi.
Osobnosti podobné Janu Křížkovi, Robertu Mapplethorpovi či Andy Warholovi, jsou pro novináře doslova požehnáním. Kromě svébytného uměleckého projevu, totiž nabízejí i mimořádně zajímavý životní příběh, který sice nijak nezvyšuje kvalitu jejich děl, ale umožňuje příjemně prošpikovat hlubokomyslné teze nad jejich přínosem výtvarnému umění, o zajímavosti a pikantnosti, které vábí potenciální čtenáře stejně podmanivě, jako rozvitý květ jabloně přitahuje drobné včelky. A právě okolo včel se bude tenhle článek hodně točit. Jan Křížek totiž v roce 1962 během svého francouzského exilu dospěl k názoru, že ve svém díle vyřešil všechny problémy, kterého kdy trápily, odložil proto štětec a vrhnul se na včelařství.
Není divu, že po dlouhá následující desetiletí byl pro laickou veřejnost rodák z Dobroměřic u Loun, autorem takřka neznámým. Změnit se to v současné době snaží Národní galerie, která pro letní měsíce přichystala ve Valdštejnské jízdárně rozsáhlou přehlídku jeho děl, jež na výstavu zapůjčilo vedle Francouzského institutu a Galerie Benedikta Rejta v Lounech, na dvacet domácích i zahraničních sběratelů. Křížek se totiž proslavil především za hranicemi naší vlasti, kam odešel ještě před „vítězným únorem“ 1948. Z předcházejícího období stojí za zmínku jen prodělaná infekce lehčího typu tyfu a setkání s Václavem Boštíkem, který se stal Křížkovým celoživotním přítelem.
„Pro Národní galerii jde o modelovou výstavu – je současně česká i evropská, patří do Čech a je opřena o původní badatelský projekt,“ nechal se slyšet tehdy ještě zastupující ředitel Národní galerie Vít Vlnas. Jejím cílem je zařadit Křížkovo svérázné dílo do kontextu světového výtvarného umění, což se jí do značné míry daří. Jan Křížek totiž po jistou dobu jeho podobu skutečně spoluvytvářel. V roce 1947 se odstěhoval do Francie, kde se svojí ženou Jiřinou Batíkovou prožil většinu svého života. Nejprve pobýval v Paříži, kde vystavoval po boku Yvese Tanguye, Francise Picabii, či Man Raye a stýkal se s Pablem Picassem a André Bretonem. Právě díky Picassově přímluvě mohl o rok později odjet na Azurové pobřeží a začít pracovat v keramické dílně ve Vallauris.
Finanční situace rodiny však byla bídná. Křížek v podstatě nic nevydělával a jeho žena dřela za mrzký peníz nejdříve u řeckého lékaře, později v čajovně. Nic většího než pokojík pro služky si tak dovolit nemohli. Vzhledem k tomu, že jim nezbývaly prostředky pořádně ani na jídlo, musel se Křížek uskrovnit i ve své práci. Nejenže začal kromě papíru používat útržky všeho, co se zrovna namanulo, ale pomalované listy následně omýval, aby na ně mohl opět nanášet nové obrazy. To je také jeden z důvodů, proč se jeho děl, i přes enormní píli, zas až tolik nedochovalo. Velkou část z nich lze na výstavě spatřit. Díky častému oplachování mají zcela jedinečnou atmosféru, jakousi patinu, skrz niž prosvítají původní i pozdější verze obrazu.
Jejich hlavní námět je však pořád jeden a ten samý – je jím lidská, zejména pak ženská figura, často velmi zjednodušená, či zdeformovaná. Čirou abstrakci bychom u něj hledali marně. Se zařazením Křížkova díla si tak umělečtí kritici, neví moc rady; někdo má za to, že má nejblíže k surrealismu, jiný, že k tašismu, a nechybí ani názory, že jde o Art brut. O úplné umělecké svébytnosti však zřejmě mluvit nemůžeme. Koneckonců sama výstava dokazuje na stovkách případů pravý opak. Tu práce severočeského výtvarníka srovnává s díly jeho celoživotního přítele Václava Boštíka, tu jeho keramické výtvory konfrontuje s Picassovými džbány a talíři, tu dává do souvislostí jeho pomalované listy s obrazy Jeana Dubuffeta. Vždycky se přitom zdá, že jde v Křížkově případě jen o imitaci, matný odlesk cizího génia. Navíc většina jeho prací vychází ze vzájemné konfrontace jako poražená.
Zásadní zlom v Křížkově životě přinesl rok 1962, kdy třiačtyřicetiletý umělec dospěl k závěru, že všechny umělecké problémy, jež ho v minulosti trápili, již vyřešil, a proto nemá cenu v malování pokračovat. Pověsil řemeslo na hřebík, koupil si pozemek v jižní Francii, postavil si na něm malý dřevený domeček a začal včelařit. Na rozdíl od Václava Boštíka tak nikdy nedospěl k ryze osobitému a jedinečnému výrazu, který by ho zcela odlišoval od ostatních. Umění totiž není problém, který by bylo možné vyřešit. Je to cesta, způsob života, pohled na svět. Nikdy však problém.
Hodnocení:
Retrospektivní výstava představující průřez tvorbou Jana Křížka, která bude ve Valdštejnské jízdárně k vidění až do 13. října, stojí jistě za vidění. Už jen proto, aby se člověk sám zamyslel nad smyslem a podstatou výtvarného umění.
Výstava potrvá od 31. 5. 2013 do 13. 10. 2013
Kde:
Národní galerie v Praze
Valdštejnská jízdárna
Praha 1, Valdštejnská 3
Otevřeno:
úterý až neděle 10:00 – 18:00
Vstupné:
Plné: 150,-Kč
Zlevněné: 80,-Kč
72%
Pavel BestA
Se závěrem recenze moc nesouhlasím, podle mě jsou práce pana Křížka naprosto unikátní a s ničím podobným nezaměnitelné.
Osobně se mi jeho práce moc nelíbily. Nevím, co kdo na takovýchto patlanicích vidí.
Svojí kvalitu Křížkovy práce rozhodně mají. Je ale pravda, že tak daleko jako jeho kamarád Boštík se nikdy nedostal.
O patlanice rozhodně nejde, jak tady píše paní Irenka, ale o velmi promyšlené, avšak krajně zjednodušené, mnohdy pokřivené malby. Škoda, že Jan Křížek u malování nevydržel.