Velkým lákadlem vídeňského Kunsthalle se pro tento měsíc stal kabinet kuriozit českého režiséra a animátora Jana Švankmajera. Na výstavě je totiž možné spatřit jeho bizardní skulptury a lepty.

Těžko byste u nás v posledních letech našli umělce, jehož jméno by mělo v zahraničí takový zvuk, jaké má to Švankmajerovo. Může za to především vzrůstající zájem o jeho unikátní snímky, které v sobě propojují prvky surrealismu, hororu, absurdity a kousavé ironie. To vše ještě umocněné svébytným uměleckým ztvárněním, které ovlivnilo takové režisérské persony, jako jsou Tim Burton, Terry Gilliam, nebo Darren Aronofsky. Kladné ohlasy vzbudil již první Švankmajerův film s názvem Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara z roku 1964. Záhy k němu však přibyly snímky další. V posledních letech pak trojice Otesánek, Šílení a Přežít svůj život, za něž si český režisér odnesl nejen u nás, ale i v zahraničí řadu ocenění.

Právě probíhající vídeňská výstava však má návštěvníkům přiblížit i méně známou část Švankmajerovy tvorby, a sice tu výtvarnou. Vedle šesti krátkých filmů je zde tak možné obdivovat několik desítek skulptur a objektů vytvářených kombinací nejrůznějších nesourodých materiálů od kostí, přes peří, mušle až po ptačí vejce. Samozřejmě nemohou chybět ani Švankmajerovy lepty, které ponejvíce připomenou tvorbu německého malíře Maxe Ernsta. Ve výsledku tak na návštěvníky vídeňské Kunsthalle shlížejí podivné nestvůry a fantaskní bytosti, které se před lety zrodily kdesi ve Švankmajerově podvědomí.

„Surrealismus je cesta do hlubin duše, jako je alchymie či psychoanalýza. Není to osobní cesta, ale společné dobrodružství,“ říká sám Švankmajer. Jeho práce přitom v sobě nezapřou inspiraci knihami amerického básníka a spisovatele Edgara Allana Poa či příběhy Lewise Carrolla. Na rozdíl od nich však čerpá své náměty především ze snů, zážitků z dětství, nebo z erotiky. „Latentní erotiku lze najít ve všech mých dílech,“ vysvětluje Švankmajer. Nezbytnou ingrediencí k jejich vzniku je však také nadhled a smysl pro humor a ironii.

Název vídeňské výstavy je jakousi reminiscencí na Švankmajerův film Kyvadlo, jáma a naděje z roku 1983. „Obrazy z něj se mi vetřely do hlavy tak silně, že jsem se jich nemohl zbavit. Je to alegorie neuniknutelnosti,“ domnívá se šéf Kunsthalle Gerald Matta a osvětluje tak důvod, proč českému režisérovi uspořádal v prostorách galerii výstavu. Ta bude ve Vídni k vidění až do 2. října letošního roku.

Hodnocení:

Expozici děsivě krásných a krásně děsivých objektů Jana Švankmajera, které jsou v těchto dnech k vidění ve vídeňském Kunsthalle, se určitě vyplatí navštívit.

Výstava potrvá od 7. 9. 2011 do 2. 10. 2011

Kde:
Kunsthalle
Museumsplatz 1, Vídeň

Otevřeno:
denně od 10:00 do 19:00
čtvrtek prodlouženo až do 21:00

Vstupné:
Plné: 6,50 Euro
Zlevněné: 4 Euro

92%

Jan Perniš