Jasutaka Cucui

Konec stříbrného věku

Jasutaka Cucui je typickým představitelem současné japonské literatury ukazující problémy dnešní společnosti na poněkud bizarních příbězích s prvky sci-fi. V Konci stříbrného věku je to otázka stáří.

Ke změnám v sociální oblasti nedochází jen u nás, ale na celém světě. S problémem stárnutí obyvatelstva a zajišťování jeho potřeb se potýkají takřka všechny vyspělé země včetně Japonska. Cucui ve svém nejnovějším literárním počinu ukazuje dosti netradiční způsob jeho možného řešení. V Konci stříbrného věku totiž vláda jednoho dne rozhodne o likvidaci takřka všech seniorů. Podle zákona se všichni občané starší sedmdesáti let mají zúčastnit programu vzájemného vyvražďovaní. S mottem „zabij nebo budeš zabit“ jsou důchodci rozděleni do zón, v nichž může přežít vždy jen jeden. Přežije-li jich více, budou zabiti všichni.

Nedlouhý Cucuiův román čerpá především ze silného příběhu. Kromě napětí ale kniha přináší i morální poselství, nebo snad ještě lépe zamyšlení nad soudobým sociálním systémem v Japonsku, kde dlouhodobě klesá porodnost a naopak se zvyšuje počet občanů v neproduktivním věku. Ponechme stranou, jak moc je autorova vize reálná. Kromě kritiky sociálního systému se Jasutaka Cucui nevybíravě pouští i do církve. Na paškál si přitom bere dva kněze, přičemž z prvního z nich udělá zbabělce, který nabádá své ovečky, aby nechaly přežít právě jeho; z druhého pak pěkného sukničkáře, který za život svede řadu žen. Ve špatném světle jsou vylíčena i média, jejichž jedinou snahou je pro změnu hon za senzacemi.

Přináší však kniha něco víc, než jen neotřelý nápad a napínavý příběh? Autorovi se rozhodně nedá upřít snaha vykreslit co nejpřesvědčivěji lidské vášně, emoce a vlastnosti, které bizarní rozhodnutí vyvolá. Psychoanalýza postav se mu do jisté míry daří. Hlavní postavy dávají průchod svým emocím a mnohdy se tak z nich stávají pouhá zvířata. V knize proto namnoze najdeme scény, kde se navzájem senioři vraždí, nebo spolu souloží. U někoho zase probudí blízkost smrti touhu po pomstě. Absurdních či jinak atypických obrazů se v knížce o necelých 170 stranách objevuje opravdu hodně. Svým rozsahem je tak Konec stříbrného věku spíše dlouho povídkou, než uceleným románem. To platí i pro postavy, které jsou spíše načrtnuty, než že by působily plasticky. Je sice pravda, že se na nich autor snaží vykreslit obnažené lidské pudy, to však jako omluva nepostačí.

Další nepříjemnost, s níž se musí český čtenář vyrovnat, je velké množství japonských jmen, která nám bohužel začnou brzy splývat. To však autorovi lze jen těžko vyčítat. Jeho zjevný sarkasmus a neúcta k lidskému životu však evropského čtenáře odkojeného humanismem, zřejmě trochu zarazí. Zároveň nám tak kniha poodhalí příčiny toho, jak je možné, že se Japonci za 2. světové války chovali ke svým nepřátelům, tak jak se chovali.

Kniha jednoho z nejúspěšnějších japonských spisovatelů dneška nabízí nemilosrdný příběh o tom, jak by bylo možné do budoucna řešit problém stárnutí naší populace. Drsný sarkasmus a řada bizarních obrazů vraždících se důchodců vyvolá v čtenáři pravděpodobně nepříjemné zamrazení.

Vydavatelství:
Odeon

Rok:
2011

Překlad:
Anna Křivánková

70%

Alžběta Bublanová