Jazzový mág Herbie Hancock sršel v Brně ohromnou energií

Nejen brněnští jazzoví fanoušci v sobotu 29. listopadu nadšeně aplaudovali světové extratřídě tohoto hudebního žánru. Herbie Hancock totiž během koncertu znovu dokázal, že mezi elitu nepochybně patří – a to i přesto, že mu je již 74 let.

Zní to sice neuvěřitelně, ale kdo tam byl, tak musel stejně jako já pochopit, že Herbie Hancock zřejmě nestárne. Určitě existovali posluchači, kteří přišli do haly Vodova na moderní, úderný, pokaždé inovativní, energický, tepající jazzrock, s nímž mají Hancockovo jméno spojené, a nehodlali snižovat své vysoké nároky s ohledem na nemilosrdný zub času, který dříve nebo později dostihne každého hudebníka. Vzpomeňme například na unavený projev Iana Andersona v Olomouci letos v létě – to ovšem nebyl Herbieho případ! Tito nároční posluchači, mezi které jsem se řadil, totiž dostali nejen to, co očekávali, ale troufnu si říct, že i daleko víc.

Herbie Hancock si drží svoje postavení na výsluní jazzrocku, fusion už půl století, a my, šťastní návštěvníci haly Vodova, jsme se na vlastní kůži přesvědčili proč. Herbie totiž ani tentokrát nezapomněl svoji hudbu prodávat – tlačit ji do lidí s neskutečnou energií a projevem, který by mu mohly hromady dvakrát mladších kolegů stále závidět. A nejen to. Další recept nám totiž sám Hancock prozradil, když uváděl druhou skladbu – skvěle přearanžovanou Watermelon Man: „The only way how to play the same song on and on for fifty years is to play it differently everytime. It’s the magic of jazz.“ – Myšlenka, která by se dala tesat do kamene.

Inovace, experiment, to jsou hesla, kterých se Hancock vždy držel, a brněnský koncert pochopitelně nebyl výjimkou. V průběhu skladeb nesčetněkrát přecházel od klavíru k syntezátoru a zpět, za neustálého klikání na dotekové obrazovky a samozřejmě nechybělo ani pochodování po pódiu se syntezátorem Roland AX přehozeným přes rameno. Kromě Watermelon Man se dočkal nového hávu taky hit, bez kterého by ho brněnští fanoušci zřejmě z pódia nenechali slézt – Cantaloupe Island. Jeho provedení bylo důkazem, jak skvěle funguje čtyřčlenná skupinka špičkových muzikantů, které měl Hancock s sebou, a byla to také právě tato skladba, která nepochybně předčila už tak dost vysoká očekávání. Jak její dravé, až rockové pojetí, tak typické klavírní sólo, v němž vám Hancock několikrát dokáže, že umí ještě více vygradovat něco, co se Vám zdá nevygradovatelné…

Když už tedy hovoříme o experimentech, není pochopitelně náhodou, že na bicí doprovázel Herbieho sám Vinnie Colaiuta – bubeník experimentátora z největších, Franka Zappy, a později také Stinga, s nímž také nahrál jeho nejlepší alba. Colaiuta už taky není nejmladší (58), a přesto jeho drive a energie, se kterou šlehal své rytmické vzorce do lidí, nenechala nikoho sedět nehnutě a byla to samozřejmě z velké části jeho zásluha, že koncert měl takový spád. Kromě Vinnieho jsme mohli na koncertě vidět a také slyšet skvělého baskytaristu Jamese Genuse. Jeho timing byl tak přesný, že ani slovo „přesný“ tak přesné být nemůže (slovy Standy Grosse). A samozřejmě nechyběl ani kytarista a taky vynikající experimentální zpěvák (jak nám ukázal v třetí skladbě setlistu) Lionela Louke, jehož kytarový i vokální přístup dokazuje, že i v dnešní době všudypřítomné a zcela dostupné techniky ještě pořád je možné najít si svůj vlastní, osobitý a nenapodobitelný „approach“, a vypracovat jej k dokonalosti.

Pokud prvním „highlightem“ večera byl Cantaloupe Island, který nenechal nikoho na pochybách, že vidíme pořád toho stejného Herbieho (ani o den staršího) jako na onom stokrát ohraném záznamu z koncertu s Patem Methenym, pak druhým highlightem a dokonalou tečkou byl Chameleon. Herbieho sólo na přenosný syntezátor bylo zároveň tolik srozumitelné, a přitom přetékající hudebními nápady a kreativitou, a tak dokonale provedeno, že to musel ocenit každý, kdo byl jeho svědkem, včetně v publiku přítomného Hancockova českého kolegy, přítele a rovněž skvělého jazzového klavíristy, Emila Viklického…

Filip Tailor