John le Carré

Jeden musí z kola ven

Špionážní thriller britského spisovatele Johna le Carré vtáhne čtenáře do prostředí tajných služeb poněkud jinak, než by fanoušek zmiňovaného žánru zřejmě čekal. Otázkou je, zdali je to dobře.

Kdo jiný by mohl lépe zasvětit čtenáře do špionážních dramat a poodkrýt mu nitro tajných služeb, než sám bývalý agent, jímž John le Carré skutečně v minulosti byl. Děj, který by mohl být zdánlivě jednoduchý, se v jeho podání stává složitou skládačkou, leckdy až těžko sestavitelnou. Vysloužilý agent George Smiley je povolán, aby odhalil identitu sovětského zvěda. Hledat má přitom ve svých vlastních řadách. Děj ale tak jednoduchý není. Čtenář se totiž nedozví nic zadarmo. Román začíná bez vysvětlení a pokračuje ve stejném duchu. Následuje smršť informací, popisů a událostí. Aby toho nebylo málo, postav, které přicházejí bez jakéhokoli úvodu, je v knize velké množství, orientaci v nich navíc komplikuje řada přezdívek a krycích jmen.

Kvůli dosažení větší autenticity nechává autor knihy mluvit hrdiny šifrovanou řečí. Tu ale používají tak běžně a s takovou samozřejmostí, že budí dojem, jako kdyby si objednávali párek v rohlíku. Tato normálnost agentů vytváří jejich reálnou podobu a jejich opravdovost. A o to autorovi šlo – vzbudit ve čtenáři lehké mravenčení nad tím, že svět lebek, špionů a zrádců, mezi kterými jde o život, není jen filmové plátno, ale realita. A tyto postavy rozhodně nejsou testosterony nabití svalovci s věčně vytasenou pistolí, ale vysloužilými agenty mající obrovskou cenu kvůli mnohaletým zkušenostem. Možná právě proto se celým románem line monotónnost, beznadějnost, nostalgie a šeď.

I když v nás dané téma zřejmě vyvolá očekávání divoké akce, velkého napětí a hektolitrů prolité krve. Autor tyto elementy špionážního prostředí nechal skryté a odhalil spíše mravenčí práci detektivů, kteří se musí prohrabávat tlustými archívy, úřednickými spisy a přepisy telefonátů. Hrdinové se pohybují většinou v kancelářích či laciných hotelových pokojích. Motivů, které charakterizují pracný život detektivů, je více. Kávy, schůzky, pracovní materiály, dlouhé rozhovory, probdělé noci. A to vše se děje v uzavřených místnostech, které se stávají pro čtenáře nepřehledné, tak jako příběh. Čtení románu není rozhodně něčím jednoduchým a leckdy čtenáře ukolébává atmosféra, aby zapomněl na roztříštěný děj.

Pozoruhodné je zejména to, jak le Carré přistupuje ke svým postavám. Jako kdyby byly jednak figurkami, kterými rozehrává hru, zároveň se jim snaží vdechnout skutečný život. I přes velké množství postav si čtenář hrdiny postupně zamilovává. I když o nich ví tak málo. Kromě hlavního děje se totiž v knize žádný příběh pořádně nerozvíjí, ale autor čtenáři posílá opakovaně jen jakési zkazky vyvolávající emoce. Dozvíme se tak například, že George Smileyho opustila žena, kterou miluje. A je nám to předkládáno tak často, že nám ta žena vyvstává přímo před očima. A to téměř z ničeho, protože o ní víme jen málo a to včetně vzhledu. John le Carré prostě sází na čtenářovu fantazii a sílu dojmu.

Detektivní román ze špionážního prostředí tak trochu klame tělem. Nečte se jedním dechem a není v něm ani tolik očekávaná akční podívaná. Autor nás vpustil do syrového světa vysloužilých agentů, kteří kromě jednoho zvěda řeší loajálnost, profesionalitu a smysl tajných služeb.

Vydavatelství:
Mladá fronta

Rok:
2012

56%

Alžběta Bublanová