Pražský Činoherní klub se u příležitosti 50. výročí svého vzniku rozhodl uvést Dostojevského klasické drama Bratři Karamazovi. Jedná se bezpochyby o odvážný krok. Už od počátku bylo jasné, že hra bude srovnávána s brilantní dramatizací Evalda Schorma z roku 1979, či s čtrnáct sezón uváděnou inscenací v Dejvickém divadle. To, zda si sám sobě nenadělil Činoherní klub danajský dar, ukáže až čas. Hra nicméně již od své premiéry budí jisté rozpaky.

Režisér Martin Čičvák převzal kostru příběhu a částečně i dialogy ze slavné Schormovy dramatizace. Hru o hledání lásky, víry a o souboji za záchranu hříšných lidských duší však transformoval do moderní doby. Růžově zbarvená neonová světla, tyče ze striptýzových barů, láhve vodky a záplava plastových kelímků, které ustavičně křupají pod nohama všech aktérů, a v neposlední řadě černé zdi, na které Smerďakov v podání Matěje Dadáka tu a tam načrtne oběšeného kocoura, perfektně evokují pokleslou zábavu současnosti. S ní je možné se koneckonců setkat cestou do divadla, neboť ulice ve Smečkách, kde klub sídlí, se v posledních letech proměnila v jeden velký hampejz. Kromě toho ještě jevišti dominuje velké plátno, kam Smerďakov promítá své krátké komentáře a pokusy u piana, na nějž dokola hraje odrhovačku Black Hole Sun.

Středobodem celé inscenace se po právu stává otec Karamazov, jehož na prknech Činoherního klubu brilantně ztvárňuje hostující Juraj Kukura. Divák mu totiž od začátku až do konce věří, ať už jeho slabosti jako je opilost, rouhání, a vášeň pro laciné prostitutky, tak i gesta. Slovenský herec navíc po celou dobu hovoří svým rodným jazykem, zatímco zbytek hereckých kolegů, vyjma Natálie Puklušové, přednáší svůj projev v češtině. Tím samozřejmě Kukura ještě více vyčnívá nad ostatní. Čtveřici sourozenců má postava Fjodora Karamazova i díky mimořádnému výkonu nestora slovenského divadla zcela ve své moci. Bez velké námahy manipuluje cholerickým Dmitrijem (Martin Finger), hloubavým a zamlklým Ivanem (Jan Hájek), rozpačitým Aljošou (hostující Michal Čapka) a v neposlední řadě i zákeřným Smerďakovem (Matěj Dadák).

Vedle výrazného a charismatického Kukury bohužel působí jeho herečtí kolegové jen jako mdlé stíny. Není to však dáno ani tak nedostatkem talentu, jako spíše celkovou režijní nedotažeností inscenace. Čičvák totiž nezřídka nechává postavy doslova a do písmene trčet na jevišti a mlčet. Pokud budeme porovnávat ať už s první inscenací ze 70. let, či s adaptací z Dejvického divadla, postrádá nejnovější pojetí Dostojevského díla věcné a strhující dialogy o smyslu života, hledání víry a lásky. Naopak se zde více diskutuje, křičí, leze po tyčích, chybí tu ale smysluplné a cílené jednání. V neposlední řadě pak působí trochu nešťastně herecké obsazení. Je celkem jasné, že herec měřící metr padesát nemůže dostatečně věrohodně pro svou fyziognomii ztvárňovat postavu Goliáše. Stejně tak nepůsobí dostatečně věrohodně Michal Čapka v dlouhém černém kabátě a mikině s kapucí jako věřící „skoro kněz“ Aljoška. Čapka se své role zhostil obstojně, avšak místy působí i díky dlouhým vlasům a celkové konstituci spíše jako vyšumělý metalista.

Méně prostoru dostaly v inscenaci ženy. Natália Puklušová jako náruživá, lehká Grušenka, milující peníze, jež je současnou milenkou otce Fjodora i nejstaršího syna Míťi, navíc více než schopnost intonace a herecký talent ukazuje své obnažené tělo a talent motorický. Hned v úvodním výstupu předvádí divákovi nejen sáhodlouhý monolog, ale i své nahé tělo. (Trochu zbytečný vsuvka, ale nejedno mužské oko potěší.) Zbytek představení ke své škodě doslova „prokřičí a propiští“. Pokud jde o tanec a šplh po striptýzové tyči, nejedna návštěvnice Pole dance může Puklušové její talent závidět. Otázkou je, jestli takové výstupy do hry patří, respektive, jestli má jejich umístění na jeviště nějaký hlubší smysl, zda nejsou zbytečně lascivní a doslovné. Filozofičtější přístup by byl asi více na místě.

---

Hodnocení:

Podtitul inscenace zní „I peklo má své stinné stránky„. To samé odpovídá i pojetí této hry. Moderně pojatá klasika ruského autora právem budí rozpaky. Avšak přimhouříme-li oko, nalezneme i pozitiva, ať už v bravurním výkonu Juraje Kukury, jednoduché, ale efektivní scénografie, či podmanivé hudbě. Inscenace jako taková sice tu a tam drhne, pozvolna se plouží a aktéři se na jevišti spíše potkávají, než hrají, rozhodně ale nenudí. Své diváky si tak dozajista najde a stane se tak obstojnou poctou předchozímu zpracování Evalda Schorma.

65%

Markéta Texlerová