Před několika málo dny byla v Jízdárně Pražského hradu zahájena ambiciózní expozice prací Karla Malicha. Návštěvu si zaslouží nejen kvůli inovativním a nadčasovým dílům, ale také kvůli jejich neméně zdařilé instalaci.

Přestože expozice žádný oficiální název nenese, mohla by se klidně jmenovat cesta za světlem. Jakmile totiž obejdete velkou šedivou zeď se strohým autorovým jménem a vstoupíte do výstavních prostor, ocitnete se v tmavém sálu, který se směrem vpřed stále více projasňuje a na jehož konci narazíte na puklý světlý kruh – jakési slunce, či spíše stříbřitý měsíc. Autorem velkoryse pojaté instalace je Malichův žák Federico Díaz, jemuž se v Jízdárně Pražského hradu podařilo vytvořit svébytný kosmos zabydlený drátěnými objekty a jejich rozpitými stíny. Iluzi pomyslné cesty za světlem podtrhují i další zdánlivé drobnosti jako jsou zesvětlující se plachty na oknech, či koberec, jehož barva postupně přechází od černé až k čistě bílé. Nejednoho návštěvníka se tak při procházení místností zmocní pocit, že je součástí čehosi vyššího, těžko postřehnutelného, přesto však fascinujícího.

To by však samo o sobě nestačilo. Ani ta sebelepší instalace totiž nedokáže zakrýt případnou nevyzrálost a nepůvodnost vystavovaných prací. V případě Karla Malicha a jeho děl však o něčem podobném nemůže být ani řeč. Holický rodák, jenž v současnosti patří mezi naše světově nejproslulejší výtvarníky, si totiž postupem let vytvořil vlastní a zcela neopakovatelný rukopis. Jeho drátěné objekty připomínající rozpracované počítačové modely bez textur, chuchvalce ustřižených vlasů jdou za hranici viditelného a ukazují nám svět, tak jak ho neznáme, jako místo složené ze siločar, vrstevnic, vln a nerovností. Rozpoznat v nich můžeme kopce, vrcholky i nížiny, kostry věcí, lidí, spadaného listí, stejně jako proudění větru a energie; někdy nám však jejich smysl zůstane skrytý a můžeme tak daný předmět vnímat jen jako abstraktní kompozici.

„Podstatou práce a novátorství Malicha je přesah do oblasti, kterou jsme neviděli, kterou si neumíme představit,“ objasnil Malichův význam kurátor Tomáš Vlček. Není proto divu, že je o autorova díla velký zájem i v zahraničí. Již v roce 1967 vystavoval Malich v Guggenheimově muzeu v New Yorku, v roce 1989 pak i v pařížském Centre Georges Pompidou. „Malich je světový,“ dočítáme se v průvodním textu k aktuální výstavě. Celkem je v Jízdárně Pražského hradu k vidění na 300 autorových prací. Kromě drátěných objektů jsou to opět velmi působivě nainstalované kresby a pastely, umístěné v plexisklech lehce se odchlipujících ode zdi, na které návštěvník narazí ve druhé části expozice.

Svébytnými a spíše nechtěnými než chtěnými uměleckými díly jsou rozpité stíny, vzniklé díky bravurnímu nasvícení, které se plazí po zemi. Právě tyto něžné a nadpozemsky lehké kresby světlem a stínem patří k tomu nejlepšímu, co je na výstavě k vidění. Pokud lze v Malichově díle nalézt jisté slabiny, pak snad jen v přebujele barevných pastelech, které postrádají onu lehkost, jíž vynikají jeho závěsné práce.

Hodnocení:

Není u nás mnoho výstav, které by měl člověk chuť navštívit dvakrát, třikrát, potažmo v jejích prostorách strávit zbytek života. Expozice prací Karla Malicha mezi takové patří. Nabízí totiž neopakovatelnou cestu za světlem a poznáním.

Výstava potrvá od 1. 2. 2013 do 8. 5. 2013

Kde:
Jízdárna Pražského hradu

Otevřeno:
denně od 10 do 18 hodin

Vstupné:
Plné: 140,- Kč
Zlevněné: 60,- Kč

91%

Pavel BestA