Kleidoskop pocitů, postřehy z kultury každodenního života

Obvykle píši o konkrétních kulturních událostech. Tentokrát bych chtěla předložit soubor různých postřehů a pocitů, které se vztahují k současné společenské situaci. Připadá mi, že tyto drobné postřehy kultury každodenního života dobře ilustrují základní mechanismy a tendence společnosti a prozrazují o kultuře přinejmenším stejně tolik jako výstavy, divadla, filmy…

Zhruba 70 procent populace nosí sportovní obuv i ve všední dny ráno, kdy míří většina do práce. Dokonce i ženy mají na nohách nejčastěji tenisky. Pohodlí a mobilita zřejmě znamenají víc, než společenský statut a móda se tomuto trendu přizpůsobuje variací sportovního oblečení a doplňků. Původ slova sport pochází z obveselení. Možná, že i nošení sportovních bot při práci a společenském životě zrcadlí životní postoj vyznávající zábavu jako nejvyšší hodnotu. Sportovní prvky v módě, obliba sportovních elementů v každodenním životě snad také uspokojuje potlačenou pudovou touhu po boji a uplatňování síly.

Častou změnu prostředí vnímáme jako normální. Nemusí se jednat o velké přesuny, stačí si všímat, kolikrát za den člověk změní prostředí (může jím být i virtuální prostor) ve srovnání s průměrnou frekvencí změn třeba před sto lety, kdy lidé často ještě trávili celý život na jednom místě. Velká mobilita, neustálý přesun z místa na místo, který už často ani nevnímáme, a častá potřeba adaptace, bere člověku (zvlášť citlivému) mentální i fyzickou energii. Ta mu pak schází, aby se dlouhodoběji soustředil a mohl proniknout i pod povrch jevů. Všední dny jsou ve jménu spěchu za prací, volný čas a svátky honbou za zážitky. Neobyčejně velká část populace je vlivem životního stylu neustálých přesunů mentálně oslabená, utlumená, v podstatě neschopna se bránit, což může být velmi nebezpečné. Tomuto stavu významně napomáhá také neustálé napojení na elektronická zařízení. (V této souvislosti mě napadá příměr, že „chytré“ technologie sebraly lidem půlku duše i mozku.)

Chodím kreslit zvířata do zoo. Zpočátku jsem pozorovala všechna zvířata, postupem času jsem začala tíhnout k neexotickým tvorům a tak se mým nejoblíbenějším stanovištěm stal dvorek s kozami, prasetem, slepicemi. I potkan působil ve spleti exotiky zvířat i návštěvníků jako přítel. Zoologická zahrada v dnešním globalizovaném světě už nemůže představovat společné dobrodružství objevování neznámého. To, co je nám fyzicky blízké se stává vzdálenějším a to, co je nám vzdálené se díky multikulturnosti stává něčím známým a blízkým (vzpomínám na lego-figurky z dětství – žirafy, krokodýla, tygra, žádná koza ani kráva).  Základní hodnotu a smysl zoologické spatřuji proto v samotném kontaktu s živým tvorem, který je skutečný.

Učím děti výtvarný obor a snažím se je vést k pozorování světa kolem sebe. Často se setkávám s nechutí k přímé zkušenosti. Děti chtějí „dělat fantazii“ což znamená, že začnou kopírovat znaky virtuálního světa. Nechtějí skutečně uplatňovat fantazii, ale chtějí být realističtí v jiném typu reality, kde vnímají fantazie někoho jiného automaticky za vlastní. Je také zvláštní, jak si děti hrají.  Znají realitu převážně z obrazovky televize či počítače a vytváří si mezi jednotlivými znaky vlastní interpretace jejich vztahů. V hrách napodobují virtuální svět, hrají bojové hry podle vzoru počítačových her a skloňují anglické názvosloví, kterému nerozumí. Dítě školního věku si myslí, že prezidentem české Republiky je Karel IV., že kočka v reklamě se naučila mluvit. Tohle je zřejmě větší projev kreativity, než kreslení animovaných postav, ale nebezpečí vidím v odtržení vztahu k bezprostřední realitě a okolí.

V knihovně vysoké školy se mi několikrát po sobě stalo, že po dobu odpoledne, které jsem tam strávila, nikdo neotevřel knihu. Přicházela spousta studentů, ale všichni si sedli k počítači a za chvíli odešli. Knihovníci mezitím třídili knihy, přeskládávali poličku a jejich práce se zdála až tragikomická svou smutnou zbytečností. Kdyby věci dovedly myslet, co by si asi knihovna myslela o studentech?

Na základní škole visí různá hesla, která se snaží děti motivovat k větší sebedůvěře. U vchodu stojí nápis dětskou rukou: „Pamatuj si, že ode dneška jsi velký umělec...“ jinde zase „když v tebe někdo věří, dokážeš víc“, což je současný reklamní slogan České spořitelny. Všechna hesla vlastně působí jako reklamní slogany a vedou děti k falešné pýše. Být už při příchodu do první třídy velký umělec je noční můra. Život je cesta a odebrání možnosti za něčím pokorně putovat představuje opak smyslu školy a vzdělání.

Je léto. Vzpomínám si, jak se dřív na mnoha místech objevovaly značky „zákaz vstupu se zmrzlinou“ – piktogram škrtnutého kornoutu s kopečkem. Už dlouho jsem žádný neviděla.  Dnes máme na výběr z nejrůznějších pochutin mezinárodní kuchyně a v případě zmrzliny z mnoha typů servírování. Možná by byl piktogram kornoutu s kopečkem tedy už pro mnohé nesrozumitelný. (Možná je důvodem i to, že jakákoli pravidla společenského chování přestávají mít hodnotu) Je mi to trochu líto, jako všeho, byť sebe-směšnějšího, co společnost nějakým způsobem stmelovalo.

Častěji se podíváme do očí člověku na obraze – fotografii, obrazovce, než skutečné osobě. Na každém rohu se na nás z fotografií někdo dívá. (Stačí se podívat, jak vypadaly časopisy, i ty odborné, před dvaceti lety a jak dnes, kolik lidských tváří v nich přibylo). Mnoho vztahů si tak vytváříme k obrazům, věcem, které se nemohou rozvinout ve skutečný vztah. Nedávno jsem četla text o tzv. millenials, což jsou lidé mé generace narození mezi lety 80 až 95. Kromě obecně známých charakteristik byla v textu zajímavá pasáž, že tito lidé mají všechno, ale neumí být trpěliví, přitom trpělivost je základem při budování jakéhokoli vztahu. Jsou proto nešťastni a cítí se osaměle. Připadá mi to výstižné. Trpělivost pochází od slova trpěti a tak nedostatek sebezapření vede k deformaci. I kdyby se jedinci podařilo vymanit z této deformace vedoucí k izolaci, je jí pořád postižen, protože zůstává osamocen.

Položila jsem si otázku, do čeho dnes lidé investují? Investují především do sebe. Jakoby se náš majetek zúžil pouze na sebe samého. Byty bohatých i chudých jsou víceméně zařízené podobně, co se však liší je kvalita hygienických, zdravotních a jiných prostředků, kvalita potravin… Věci jako takové přestávají mít hodnotu. Lidé investují do svého fyzického a duševního zdraví, do komunikace (elektroniky), zážitků. Je to odvrácení se od materiálního, ale bez boha, zaměření na sebe sama, které je z ekologického hlediska asi pozitivní, ale opět vede k tomu, že se člověk nenaučí žít ve vztahu, o něco pečovat, být svědkem procesu stárnutí.

Zdá se, že tyto postřehy jsou nesourodé, ale ať se podívám na jakoukoli oblast, stále narážím na podobné problémy. Ve všech oblastech nalézám podobnou deformaci, kterou zatím nedokážu pojmenovat jinak, než příklady.

Vilma Brzezinová